„Neměl jsem tu šanci účastnit se akcí, jaké byly v roce 1965 nebo 1968, kdy se vojenské jednotky střetávaly s nepřítelem ve větším počtu. Byli jsme v džungli a šlo jen o krátké kontakty, kdy se jich objevilo jen pár a my jsme začali střílet do džungle. Ani jsme si nebyli jisti, jestli jsme někoho poranili nebo zabili. Osobně jsem si vědom jednoho případu, kdy jsem jednoho zastřelil. Byl to takový mladý severovietnamský voják, kterého jsem střelil do prsou,“ vzpomíná Vaněček, který byl jako kluk fascinován filmem o boji Francouzů v Indočíně a chtěl to sám prožít.

Otevřeně přiznává, že na Vietnamce se nedíval jako na nepřítele nebo na chlapce, jakým byl on sám: „Absolutně ne, takové věci tam nepřicházely mně nebo někomu jinému na zřetel. Považoval jsem ho cíl, target.“

Úplně klidný však v akci nebyl nikdy: „Neměl jsem strach jako strach, ale cítil jsem žaludek. Stáhnutej žaludek.“

Manuel Vaněček

Manuel Vaněček

FOTO: Stream.cz

Strach ze zranění

Vaněček, který se dal k výsadkářům, se bál hlavně těžkého zranění. „Nebyl to strach, ale vidina, že kdybych na něco šlápl, ztratil bych nohu nebo ruku nebo oslepl. Doufal jsem, že budu mít aspoň jednu ruku volnou, abych se mohl zastřelit, protože s takovýmto zraněním bych nedokázal existovat, jako někteří kamarádi, které jsem potom viděl.“

Obrazy, kdy nálože trhaly těla jeho kamarádů, si nikdy nedokázal vymazat z paměti: „Vždycky, když slyším helikoptéru, tak mi vyvolá vzpomínku na případ, kdy jeden vojín stoupl na nastraženou nálož. Byla to katastrofa, ztratil ruku, jednu nohu a druhou pod kolenem. A taky oslepl. Doteď slyším jeho srdcervoucí výkřik - Nevidím, nevidím. A volá matku a tak. Po výbuchu je ticho. To ještě nereaguje. A pak všechno padá dolů, kusy jeho těla, hlína... Když dopadne, slyšíte jeho výkřik. My zalehneme, protože nevíme, jestli byla mina odpálená na dálku nebo ne, jestli nejde o přepad, jestli není nepřítel okolo a nebude se snažit zaútočit...“

Nebezpečí zranění bylo reálné. Nestal se pilotem, jak snil, ale když napodruhé udělal test z angličtiny, dostal se k výsadkářům ke slavné 101. výsadkové. Byl v první linii: „Byli jsme v oblasti tzv. free fire zone, to znamená, kde jakýkoliv člověk, který se objevil před námi v džungli, byl považován za nepřítele. Naším úkolem bylo zabránit nepříteli, ať už to byl Vietkong, anebo severovietnamská armáda, která pronikala přes Ho-či-minovu stezku, v jeho působení. Šlo o to najít jejich sklady zbraní a vyhodit je do povětří, nebo případně najít jejich uskupení."

Nakonec ani Vaněček, který utekl do zahraničí měsíc před invazí vojsk varšavské smlouvy a těžce se dostával do americké armády, protože neměl ani zelenou kartu, jen kartičku politického uprchlíka, svému osudu neunikl a byl zraněn. "Stalo se to při jednom výsadku, když jsme obsadili plochu pro přistávání. Nadskočila mi helma, tak jsem si ji chytil – přezky jsme neutahovali – a v tom okamžiku, když jsem dal ruce nahoru, Vietnamci odpálili do naší blízkosti minometný granát. A jak jsem měl ruce nahoře, zasáhly mi je střepiny,“ vzpomíná.

Vietnamský syndrom

Vaněček si prožil i vietnamský syndrom, dokonce se chtěl zabít. „To bylo v Detroitu, procházel jsem krizí. Šest měsíců po návratu. Říká se, že po šesti měsících se projeví deprese, snaha se zničit. Chtěl jsem se zlikvidovat. Nemůžu říci, co mi řeklo 'nedělej to'. Nezmáčkni to. Ale prostě jsem to neudělal, jsem tady.“