Článek
Té deštivé noci nedaleko makedonsko-srbské hranice šel Réza, jeho matka, otec a dvě sestry ve skupině asi dvou desítek lidí. Když si uvědomil, že jeho rodina už nejde za ním, posadil se na pařez a čekal. O kus dál zpátky na cestě nastal zmatek. Pak se mezi stromy objevil nezřetelný stín. "Co tady děláš?" zašeptal muž v jazyce darí.
KOMENTÁŘ DNE:
Lyžařské Nagano - Nedá se nic dělat, dnešní komentář musí být sportovní, protože jedna mladá dáma přepsala lyžařské dějiny země. Čtěte zde >>
"Čekám na rodiče," odpověděl Réza. Muž pocházel z provincie Herát v západním Afghánistánu, stejně jako Rézova rodina. Řekl, že les je plný policistů, kteří zatkli tři nebo čtyři rodiny, co šli za nimi. Není bezpečné tu zůstat. A tak ho chlapec popadl za ruku a společně utíkali. Chlapec dorazil do německého Pasova loni 29. prosince. Městští činitelé předpokládají, že je nejmladším uprchlíkem, který se sám dostal do tohoto bavorského pohraničního města.
Malý běženec a slovinští policisté u rakouských hranic
Rézův příběh ilustruje nepříliš zmiňovaný aspekt evropské uprchlické krize, kdy kontinenty putují osamoceně desetitisíce dětí a dospívajících. V loňském roce požádalo podle údajů OSN o azyl v zemích Evropské unie více než 23 tisíc nezletilých bez doprovodu. Nyní se odhaduje, že jen v Německu jich je na 30 tisíc.
Mnoho z těchto dětí jsou chlapci ve věku 14 až 17 let, které na cestu poslaly rodiny příliš chudé, než aby pašerákům zaplatily za víc než jednoho člověka. Rodiče jiných se v jejich domovských zemích stali obětí války nebo vražd. Jiní se od rodičů oddělili během chaosu na cestě.
Muhammad Safar z Afghánistánu dorazil do Pasova čtvrtého září, čtrnáctiletý chlapec tvrdí, že Tálibán zastřelil jeho otce, protože matka je učitelka. Právě ona přiměla jeho a o rok staršího bratra, aby odjeli. "Nechtěli jsme jet," říká Muhammad prostřednictvím tlumočníka. "Báli jsme se."
Dítě na chorvatských hranicích
Ale matka naléhala. Shromáždila peníze a předem zaplatila pašerákům, aby chlapce vzali do Německa. Nejděsivější část, vzpomíná Muhammad, byla mezi Íránem a Tureckem, když pašeráci bratry přinutili, aby se rozdělili. "Řekli nám, že se musíme rozdělit, aby byla větší šance, že jeden z nás dokáže projít. Řekli jsme jim, že to nechceme udělat. Hrozně jsme brečeli."
Nakonec šel Muhammad první a nechal jejich společný mobilní telefon u bratra. O deset dní později se sešli v Istanbulu, a zavolali matce.
Mnozí dětští uprchlíci trpí postraumatickými poruchami.
Jen zhruba dvě procenta z teenagerů, kteří do cílových zemí dorazí, jsou dívky, ale právě ony často vyprávějí ty nejděsivější příběhy. Jedna patnáctiletá syrská dívka měla tak hrozná vnitřní zranění, že i po několika týdnech mohla gynekoložka diagnostikovat opakované znásilnění.
Mnozí teenageři dokážou spát jen s rozsvíceným světlem, valná většina z nich trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Patnáctiletý Syřan přežil čtyři hodiny ve vodě, když se jeho loď potopila ve Středozemním moři a musel sledovat, jak se utopili dva jeho kamarádi, než se ho podařilo zachránit. Dalšího pronásleduje obraz zmrzačeného těla jeho otce, jemuž Tálibán ustřelil polovinu hlavy.