„Bylo to strašné, příšerné. Domy hned vedle nás to velmi silně poškodilo. Syn je z toho pořád vyděšený,“ popisuje mladá žena děs, před kterým utekli. „Glebovo první slovo bylo ‚máma‘ a hned druhé bylo ‚bouchá‘,“ svěřuje se. A marně zadržuje slzy.

„Jasynuvata je malé město, 30 tisíc lidí. Jestli jinde stříleli po předměstích, u nás žádná nejsou. Rozbombardovali trh. Zemřeli tam lidé, i naši známí, děti…“ vzpomíná.

„Na nás střílela ukrajinská armáda“

„Nevím, kdo střílí jinde, ale u nás je to ukrajinská armáda. Obyčejní lidé se společně vypravili za ukrajinskými vojáky a prosili je, aby nestříleli. A oni odpovídali: ‚Nesmíme přestat‘,“ tvrdí Natalija.

„Na vlastní oči jsem viděla, že střílí ukrajinská armáda, ukrajinští vojáci,“ dodává.
Vysvětluje ale, že vojáci, kteří kontrolují sousední Avdijivku a Novobachmutivku, sice střílejí směrem na Jasynuvatu a Doněck, povstalci ale stejně pálí druhým směrem.

„Vinu nesou obě strany. My prostě chceme mír a aby to všechno skončilo. Abych mohla i se synem domů,“ zdůrazňuje. Nezáleží jí na tom, jestli bude žít na Ukrajině, nebo v Doněcké lidové republice. „Věřte mi, že je mi to úplně jedno.“

FOTO: David Ryneš, Yahoo Maps

Současný konflikt nechápe. „Moje máma je Ruska, táta Ukrajinec. Já i syn jsme občany Ukrajiny, v Rusku ale máme spoustu příbuzných a Rusko nám nic špatného nikdy neudělalo,“ kroutí hlavou.

Má ale také přátele na západě Ukrajiny. „Nikdy jsem nikomu neřekla, že nemluví tím správným jazykem. Vždy jsem všem rozuměla a oni rozuměli mně. Absolutně nechápu, k čemu je tato hloupá a zbytečná válka. Vždycky jsme byli jedna velká rodina – Ukrajinci a Rusové,“ kroutí hlavou.

Příměří? Už nás tolikrát obelhali…

Se synem se usadili v Konsťantynivce, v bytě, který jim poskytli cizí lidé, jsou spokojeni. Jediným problémem je teplo – plynové wawky byly odpojeny. Ve dvacetistupňových mrazech si přitápějí olejovým radiátorem, který ale zdaleka nestačí.

Proto se Natalija přihlásila do programu Příprava na zimu, v němž Člověk v tísni distribuuje jednorázovou finanční pomoc 300 dolarů z amerického fondu USAID. Za tyto peníze si hodlá zajistit efektivnější vytápění.

„Strašně chceme domů,“ říká žena. Stejně jako řada dalších uprchlíků nejprve v srpnu odjeli na jih k Azovskému moři. A také ona věřila, že se po dvou týdnech vrátí zpět. Jestli bude fungovat příměří, na němž se strany konfliktu dohodly k 9. prosinci, nechce odhadovat. „Strašně bych tomu chtěla věřit, ale nevím. Už nás tolikrát obelhali,“ nedělá si iluze mladá matka.