Jeden z nejotřesnějších případů se odehrál 8. dubna 1945, když spojenci už pronikli k dolnosaskému Celle u Hannoveru. Během bombardování nádraží v Celle začal hořet i vlak se stovkami vězňů, kteří se dali na útěk. „Lovu na zebry“, jak jejich vraždění kvůli pruhovaným hadrům cynicky nazývali mladíci z Hitlerjugend, se neúčastnili jen členové nacistické strany, ale i „jinak slušní občané“.

Některé postříleli už při „honu“, ostatní – šlo o více než 300 vězňů – obklíčili v lese a postupně je popravovali většinou střelou do týla, jak konstatovala britská zpráva. Kápo Hitlerjugend v Cellu měl takto sám na svědomí 20 životů.

Týž scénář se opakoval 11. dubna 1945 v Lüneburgu – policisté za pomoci „loajálních občanů“ uprchlíky z vlaku pochytali a námořníci je postříleli.

Plukovník vinil celý německý národ

Američané o několik dnů později objevili v Gardelegenu ve vypálené stodole stovky zuhelnatělých a roztrhaných těl vězňů. Nahnali je tam předtím z jezdecké školy mladí nacisté. Pomáhali jim i další občané – zapálili pak slámu, naházeli tam granáty a stodolu uzavřeli. Kdo prchal, byl zastřelen. Pětadvacet vězňů přežilo, tisíc bylo zavražděno.

Američtí vojáci je pohřbili s vojenskými poctami a šéf štábu 102. pěší divize plukovník George Lynch tehdy řekl: „Někteří řeknou, že za zločin jsou odpovědní nacisté, jiní budou ukazovat na gestapo. Ale odpovědnost za to má celý německý národ.“

„Čím víc se blížil konec války a pochody smrti byly stále častěji na očích německého obyvatelstva, tím pravidelněji se civilisté podíleli na masakrech,“ konstatuje studie.

Dálo se tak z místní iniciativy, ale po příkladu sadistických dozorců SS v koncentrácích, kteří se považovali za „frontové bojovníky proti vnitřnímu nepříteli, za ochránce árijské rasy a nadlidí před Židy a Slovany“. Esesáci se také báli, že je spojenci uvidí vedle zmučených vězňů. Proto svědky svého řádění likvidovali.

Hroby podél cest

Civilisté, to byli místní funkcionáři, členově nacistické NSDAP, Hitlerjugend, ale i obyčejní lidé. Týrali a zabíjeli ve stále větším počtu vězně, kteří putovali železnicí nebo pěšky po Německu, uvádí studie. Masové hroby lemují cesty Dolního Saska, Bavorska i Meklenburska. Jsou všude, kde nacisté zřídili koncentráky.

Pochody smrti začaly v Polsku s největšími nacistickými lágry Majdanek, Gross-Rosen a Osvětim. Esesáci je s blížící se Rudou armádou kvapně likvidovali, mnozí vězni byli hnáni pryč jen v hadrech a dřevácích. Esesáci je cestou vraždili – jako například v Palmnickenu, 50 km od nynějšího Kaliningradu. Na tři tisíce vězňů tam po celodenním pochodu nahnali na zamrzlé pobřeží a dávkami ze samopalů je povraždili.

O několik týdnů později již vedly pochody smrti třetí říší například z lágru Hessental u Schwäbisch Hallu směrem do Bavorska. Francouzští vyšetřovatelé tam po válce našli hromadné hroby např. v Sulzdorfu (17 vězňů), v Ellwangenu (36 těl) či v Zöbingenu (42). Z lágru v Dachau byli „häftlinci“ hnáni kolem Mnichova až do Bad Tölzu. Ve Flossenbürgu je povraždili přímo v lágru.

Zrůdnost se projevila i v případech, když vlak s vězni neplánovaně zastavil v nějaké obci – starosta, partajní funkcionáři a členové volkssturmu „pruhované cizince“ povraždili, protože – jak to po válce zdůvodňovali – chtěli ochránit bezpečnost svých obyvatel a zabránit tomu, aby vězni byli osvobozeni u nich, protože by se pak na místě mohli údajně mstít za všechna prožitá utrpení.