Článek
Štech bilancoval rok Chládkova působení v úřadu a uvedl, že zatím především napravoval nedostatky z dob minulých, jasný koncepční obrat v činnosti jeho resortu však prý zatím příliš znát není.
Vedle řešení akutních problémů v otázce nekvalifikovaných učitelů, nedostatečné kapacity mateřských a v blízké budoucnosti i základních škol a přípravy novel školského a vysokoškolského zákona ministerstvo podle Štecha někdy sahá k dílčím krokům, které nejsou v souladu s někdejším vzdělávacím programem stínové vlády ČSSD.
„Sociálnědemokratická koncepce je spíše o tom jak pěstovat, nikoliv testovat. Jak vychovávat, kultivovat, dávat šanci co největšímu počtu dětí, nesegregovat,“ vysvětloval Štech. Plánovaná povinná maturita z matematiky a jednotné přijímací zkoušky na střední školy jsou podle něj v rozporu s těmito zásadami.
Střední škola jako součást základního vzdělání
Ministr prezentuje jednotné zkoušky na maturitní obory jako cestu k tomu, aby se na takto zaměřené střední školy nedostávaly děti bez studijních předpokladů, které pak selhávají u maturity.
„Myslím si, že je iluzorní si myslet, že na základě jednotných přijímaček dokážeme ve čtrnácti nebo patnácti letech vyhovět jak potřebám dětí, tak potřebám společnosti. Ignoruje to názory odborné veřejnosti včetně psychologů, že dítě potřebuje co nejdéle co nejširší vzdělání,“ komentoval tento záměr profesor v oboru pedagogická psychologie. Střední vzdělání se v současné době podle něj de facto stává součástí vzdělání základního.
Pozastavil se nad tím, že ministerstvo školství se na základě debat se zaměstnavateli snaží přizpůsobovat nabídku vzdělání aktuálním požadavkům pracovního trhu. Z hlediska podniků to podle Štecha má logiku, protože sledují poměrně krátkodobé cíle. „Ony ale nemají plány na patnáct, dvacet, třicet let. Jenže společnost jako celek funguje v jiných časových horizontech,“ poznamenal.
Dlouhodobá koncepce vzhledem k častým výměnám v ministerském křesle chybí i českému vzdělávacímu systému, i když loni vznikla podle Štecha docela kvalitní Strategie vzdělávací politiky do roku 2020. Tu připravil Chládkův předchůdce Petr Fiala (ODS) a Chládek ji schválil.
Výkřik do tmy
Chládek kritiku razantně zavrhnul: „Vzhledem k tomu, že pan Štech není náš člen, tak co o tom může vědět? Ten jeho názor je pro nás naprosto irelevantní, protože pokud jde o projekt matematiky, tak to podporuje sám pan premiér. Takže se divím, že to torpéduje jeho poradce. Takže názor pana Štecha mi přijde jako výkřik do tmy.“
Připustil, že je pravda, že resort musel hlavně řešit chyby svých předchůdců, ale nelíbilo se mu tvrzení, že resort nemá žádnou koncepci. „Tak ať se podívá na web, kde je Strategie 2020. Takže názory tohoto pána jsou pro mě naprosto nedůležité,“ řekl Právu Chládek.
Na otázku, jestli ale nejsou důležité pro pana premiéra, když je jeho poradcem, odpověděl: „Nevím, jestli jsou důležité pro pana premiéra, ale asi tam nehraje pan Štech tak důležitou roli, když kritizuje projekt matematiky, který veřejně podporuje pan premiér.“
Národní rada starších
Jedním z dalších kroků, který má posílit koncepčnost úřadu je ustanovení Národní rady pro vzdělávání jako poradního orgánu, který by se měl starat o kontinuitu. Chládek nejprve chtěl mít v jeho čele exprezidenta Václava Klause, ale po vlně nesouhlasu jeho nominaci stáhl.
Zatím se uvažuje o tom, že by členy Národní rady pro vzdělávání mohli být mimo jiné zástupci průmyslových svazů a jiných zájmových skupin, ale ani tato představa se Štechovi nezdála. Podle něj by se mělo spíše jednat o jakousi „radu starších“.
„Lidí, kteří pocházejí z veřejnoprávních institucí. Institucí, které nejsou závislé na podnikatelských kruzích ani na politických stranách. Měli by to být lidé, kteří rozumějí vzdělávání z určitého odstupu,“ popsal svou představu.
Učitelé potřebují pomoc
O tom, že veřejnost mnohdy není spokojena se stavem současného školství, svědčí prý rodičovské aktivity při zakládání vlastních nebo komunitních škol. I když pohnutky rodičů chápe, považuje to za negativní trend.
„Když bude pokračovat, je vysoce pravděpodobné, že skončí nepříliš náročným a nepříliš kvalitním veřejným školstvím a vysoce kvalitním školstvím, řekněme, soukromým,“ uvedl. Do druhé skupiny podle něho svou povahou náleží i domácí vzdělávání.
Proto je třeba zatraktivnit a podpořit veřejné školy. Veřejnému školství podle něj nejvíce chybí péče o učitele nejen v otázce platů, ale také pracovních podmínek a společenského uznání. Považuje navíc za nezbytné pracovat na dalším vzdělávání pedagogů.
To by se mělo věnovat zejména didaktice, což jsou dovednosti nyní nedoceněné. „Učitel chce slyšet, jak nově učit z hlediska současných poznatků vzdělávacích oborů, psychologie nebo pedagogiky,“ dodal Štech.