Na školách v Česku už je 66 tisíc cizinců

Nejvíc cizinců v tomto školním roce najdeme na českých veřejných a soukromých vysokých školách, kde studuje přes 38 tisíc cizinců, a pak mezi žáky základních škol, kam jich dochází přes 14 tisíc.

Podle statistiků je to logický důsledek toho, že se v České republice obecně zvyšuje počet cizinců, kteří zde dlouhodobě pobývají, včetně těch, kteří mají děti školou povinné. Na základních školách tak jde nejčastěji o Vietnamce, Rusy a Ukrajince. Na českých vysokých školách zase ve stále větším počtu studují mladí Slováci.

Studium na VŠ mají Slováci zdarma. Cizinci neplatí, pokud se přihlásí do běžného programu v češtině. Přihlásí-li se do  programu vyučovaného v cizím jazyce, musejí platit desetitisíce ročně. U technicky náročnějších studií se roční částky mohou vyšplhat i na stovky tisíc.

Nejdráž vyjde zřejmě obor zubní lékařství. Na pražské 1. lékařské fakultě za něj zaplatí cizinec 360 000 Kč, na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity 298 000 Kč. Na Univerzitě Palackého v Olomouci je dán plošný strop 300 000 za rok.

Školy si podle zákona mohou výši poplatku za studium v cizím jazyce určit samy.

„Počty studujících cizinců či dětí cizinců na základních školách se koncentrují do velkých měst, zejména do Prahy. V Praze sídlí třetina všech cizinců žijících v ČR,“ uvádí studie Vzdělávání dětí cizinců na pražských základních školách, kterou zpracovala Kateřina Vojtíšková.

České zákony zaručují každému právo na vzdělání. Zároveň zaručují a požadují povinnou bezplatnou školní docházku pro všechny děti cizinců, kteří zde žijí déle než 90 dní.

Školy poskytují dětem cizinců pomoc při zvládání jazykových bariér, a to včetně zajištění služeb asistentů. Mladí cizinci by měli základní školní docházku ukončit do 17 let svého věku.

Nejmenší problémy se školní docházkou a výukou mají děti zde žijících Slováků. Naproti tomu děti, které se narodily na Ukrajině, ve Vietnamu či v Africe, představují pro učitele zcela nový a nesnadný úkol. Nejde jen o to, naučit je česky a zvládnout látku.

Pedagogové musí s nimi i s jejich rodinami řešit také otázky integrace, asimilace, rozdíly zvyků, kultur a povah, ale například i rozdílné představy o využívání volného času. U těchto žáků se projevují znaky jejich komunit, jejich tradice a zvyky, upozorňuje studie.

Například u Vietnamců má vliv na jejich chování jako žáků i to, že představují uzavřenější komunity a že se jejich rodiče věnují velmi často obchodní činnosti. Podstatné je i to, zda v zemi žije již druhá, či třetí generace rodičů.

Vietnamci zvládají velmi dobře český jazyk, někdy na úkor své mateřštiny. To už ale neplatí o Číňanech, kteří důsledně dbají na to, aby děti uměly čínsky, a teprve pak česky. Rusové a Ukrajinci zpravidla žijí v Česku kratší dobu, doma česky většinou nemluví, a se zvládnutím jazyka tak mohou mít větší problémy.

„Přítomnost dětí pocházejících z různých částí světa zvyšuje různorodost třídního kolektivu a klade nové nároky na pedagogickou práci a její organizaci,“ upozorňuje Vojtíšková. Řada škol v Praze podle jejího zjištění dokázala zvládnout integraci na velmi dobré úrovni.

Důležitý je i sociální status rodiny. Děti z rodin, které do ČR přišly ze třetího světa a které se potýkají s materiálními problémy, mají proces integrace těžší. Složitější cestu k úspěšnému absolvování mají i děti z rodin, které přenechávají starost o školu a integraci jen pedagogům.

Svoji roli tak hraje ekonomické znevýhodnění, které spolu s velkým pracovním nasazením znemožňuje rodičům pomáhat dítěti-cizinci s přípravou do školy.

Dobře se podle zmíněné studie osvědčila praxe některých vietnamských rodin. Ty svoje děti nechávají hlídat „českými tetami“, které dětem nenásilně přibližují český jazyk i kulturu.

Pozitivním zjištěním je to, že jenom malá část rodin cizinců žijících v Česku podceňuje vzdělávání svých dětí, nemá žádný zájem o školu a vzdělávání dětí, toleruje absence či to, že děti tráví volný čas v hernách a v podnicích rodičů.