Výkon malého 2 až 3 milimetry dlouhého parazita je pozoruhodný, protože dosahuje zrychlení  1 500 m/s, tedy přetížení 150 g, což je 25 krát více, než čemu jsou vystavení astronauti při startech do vesmíru. Přitom jsou schopné vyskočit do výšky 20 centimetrů a 35 centimetrů daleko.  Kdyby se jí měl vyrovnat lidský skokan do dálky, musel by skočit 180 metrů.

Už v roce 1967 zjistil Henry Bennet- Clark, že blecha střádá energii ke skoku s pomocí proteinu resilinu. Ovšem v následujících letech se nedokázali vědci shodnout na tom, jakým mechanismem blecha tuto energii uvolňuje, aby se katapultovala do vzduchu.

Různé hypotézy čekaly na technologii, která by uměla teorie podložit faktickými údaji. To se nyní podařilo  profesoru Malcolmu Burrowsovi a doktoru Gregory Suttonovi z katedry zoologie, kteří závěry výzkumu zveřejnili v časopise Experimental Biology. Prokázali, že skok blechy vychází z jejího zánártí a ne z kolen, kde je ovšem důležitá blanitá podložka s resilinem umístěná v kloubní membráně.

Natočit blechu přitom nebylo jednoduché, protože blechy zůstávají v klidu až do okamžiku, kdy na ně dopadne světlo. Vědci proto zaměřili speciální kamery na blechy v klidové fázi v přítmí a podařilo se jim zachytit 51 skoků 10 zvířat. To byl první krok k rozluštění tajemství skoku.

U většiny skoků bylo zánártí a koleno při odrazu v kontaktu se zemí. Nicméně v 10 procentech případů bylo v kontaktu se zemí jen zánártí. Analýzou záběrů se ukázalo, že koleno není pro odraz zásadní a odraz vychází ze zánártí.