Některé vrstvičky jsou tenké jen jeden až dva mikrometry, jiné dosahují 30 až 40 mikrometrů. Ani to není nijak moc: 40 mikrometrů jsou čtyři setiny milimetru. Na některých místech experti pod vedením Philippa Waltera odhalili až třicet barevných vrstev.

Vědci z výzkumného střediska francouzských muzeí soudí, že touto nesmírně pracnou metodou dokázal malíř propůjčit tváři portrétované naprosto přirozené tóny a zvlášť jemné stínování. Technika zvaná „sfumato“ (v překladu „jemný, stínovaný, sladěný“, ale také „lahodný“) byla v té době rozšířená: používali ji i další renesanční tvůrci. Da Vinci však ke konci 15. století odvedl v tomto směru podle expertů „průkopnickou práci“, neboť na svých obrazech vytvořil zvláštní „změkčené přechody“, z nichž těžil i při tvorbě Mony Lisy.

Malba na samém vrcholu dokonalosti

„Jednou z nápadných věcí, které si všimnete u těchto maleb, je, že na nich neuvidíte doteky štětce ani otisky prstů. Všechno je vrcholně dokonalé, všechno skvěle ladí,“ řekla Laurence de Viguerieová, která se podílela na výzkumu. Při něm se prozkoumalo i dalších šest obrazů Leonarda da Vinci včetně Madony ve skalách, sv. Jana Křtitele a ženského portrétu známého jako La Belle Ferronniere.

Francouzskou studii zveřejnil časopis Angewandte Chemie. K prozkoumání slavného obrazu a k určení síly i skladby každé z vrstev byla použita fluorescenční spektrometrie. „Umožnilo nám to pochopit, jak da Vinci zacházel s materiály, jaké množství oleje mísil s pigmenty, jaká byla povaha organických látek,“ vysvětlil Walter a dodal: „Pomůže to historikům umění.“

Skromně ale připomněl, že i nynější vysoká míra poznání Leonardových děl a Mistrovy techniky ještě není absolutním rozluštěním všech hádanek: „Stále existuje mnoho tajemství, která Monu Lisu obklopují. Výzkum nám neříká, proč ji maloval, jaká byla jeho motivace – hovoří jen o látkách.“