Za staletí budování celého komplexu se zde vystřídalo několik význačných stavitelů, k nejslavnějším patřily rody Luragů nebo Dientzenhoferů, u některých staveb se přesto historici přou, kdo je vlastně autorem.

Známo to bohužel není ani v případě Astronomické věže. Zda to byl František Maximilián Kaňka, nebo Kilián Ignác Dientzenhofer, nebo snad Anselmo Lurago, nevíme. Impuls prý ale vzešel od Františka Retzema, rektora univerzity a později generála jezuitského řádu.

Původní věž z roku 1722 se nezachovala. Jezuité ji nechali přestavět a 68 metrů vysoká dominanta s vrcholem ozdobeným unikátní olověnou sochou Atlanta s nebeskou sférou na bedrech byla dokončena v roce 1751.

Na přestavbě a pozdějším vybavení astronomickými přístroji má značný podíl matematik, fyzik a astronom Josef Stepling. Ve stejném roce pak vznikla i hvězdárna, vybavená zařízením mechanika Jana Kleina.  

A právě díky tomu začala v Klementinu už v roce 1775 astronomická a meteorologická měření, která dodnes probíhají ve stejném čase. Od roku 1794 se zde jako na prvním místě ve střední Evropě prováděla měření třikrát denně, o deset let později začalo i pravidelné měření dešťových srážek. Pojem "teplota v pražském Klementinu" zaznívá dnes v mnoha relacích o počasí a vnímáme ji jako nezbytnou část informací. Že se měří již téměř čtvrt tisíciletí, ví bohužel málokdo.

To ovšem není vše. Jezuitští astronomové složitými, ale na svou dobu nebývale přesnými přístroji, také určili tzv. pražský poledník jako základ stanovení pravého poledne. Jedna z věžních místností se díky malému otvoru v levé stěně, kterým dovnitř vstupuje sluneční paprsek pohybující se prostorem, změnila v cameru obscuru. Pruh na podlaze a protilehlé zdi znázorňuje pražský poledník a ve chvíli, kdy se sluneční paprsek "dotkne" struny meridiánu na zemi, je pravé poledne.

A pak to přišlo: "Poněvadž je Praha velká, je třeba dávat signál z Klementina dostatečně viditelně, např. z věže hvězdárny praporem, aby věžníci i v odlehlých částech města byli připraveni na blížící se okamžik poledne (a včasné zvonění)," mínil v roce 1842 nejvyšší purkrabí království českého hrabě Karel Chotek a dal tím historický podnět k signalizaci poledne z ochozu věže.

Dělo se tak praporem v barvách císařství (černé a zlaté) nebo zemských (červené a bílé). Výjimkou se prý stal 29. říjen 1918, kdy určený "vlajkonoš" mával praporem bílým na znamení, že Klementinum dosud nepřevzal československý stát. Poté se už na ochozu objevovala pouze vlajka československá. Od roku 1891 až do roku 1928 (s výjimkou I. světové války) doprovázel toto znamení ještě výstřel z děla na baště sv. Máří Magdalény na druhém břehu Vltavy.

Ochoz věže se nachází ve výšce 52 metrů a vede na něj 172 točitých, v závěru opravdu strmých, schodů. Obrazy, které se před námi po jejich zdolání objeví, jsou opravdu neopakovatelné a nikdy nezevšední -  "stověžatou matičku" zde máme jako na dlani.

Právě v těchto místech, ale třeba také v Zrcadlové kapli, nebo na prahu Barokní knihovny lze jen těžko pochopit zmínku průvodce, že zájem "našinců" o prohlídku Klementina daleko pokulhává za zájmem zahraničních turistů.