Článek
„Začali jsme na Albertově, atmosféra studentské manifestace byla opojná. Nešli jsme pak s průvodem, autem jsme dojeli do centra a na poslední chvíli se před zavírajícím kordonem policistů dostali na Národní třídu,“ vypráví režisérka s tím, že atmosféra houstla, byla plná napětí před bouří.
„Neuvěřitelný byl kontrast mezi masakrem na Národní a rozesmátými pivními hosty za rozzářenými okny v hospodě U medvídků, kterou jsme v ten den míjeli. Nechápala jsem, že kousek od místa, kde kráčejí dějiny, pijí pivo lidé, kteří ještě netuší, co se stalo a co nastane,“ vybavuje si pátek 17. listopadu 1989 Sommerová.
Zvážní, když vypráví o obrazu, který jí obzvlášť utkvěl v paměti. Obraz jejího muže, který chodí s kamerou mezi bílými helmami a sedícími skandujícími studenty. „Když se náš reportér Zbyněk Honys zeptal policistů v kordonu, jaké je jejich největší přání, vytáhli ho ven, zbili a šoupli do antonu. Za chvíli vytáhli i Špátu. Já a zvukař jsme se dostali ven, když začalo bití…“
Olga Sommerová je vděčná, že jí osud dopřál prožít revoluční euforii. Byla to podle ní náplast na šok, který prožily naše a předchozí generace, když v srpnu šedesát osm ruské tanky přivezly depresi a normalizaci. „Byli jsme naplněni důvěrou, protože revoluci reprezentoval Václav Havel a lidé z Charty, kteří se statečně postavili normalizačnímu režimu a mnozí z nich strávili roky v komunistických kriminálech.“
Divíme se nebo nedivíme, že se krade ve velkém a to dokonce za světla, nikoli za tmy
Když se zamýšlí nad vývojem v posledních dvaceti letech, neubrání se hned několika úvahám.
„Divíme se nebo nedivíme, že se krade ve velkém a to dokonce za světla, nikoli za tmy? Díváme se na Jiřího Paroubka, který ve své patologické touze po moci smýká politickou scénou této země, kroutíme hlavou a tím to končí. Díváme se na prezidenta, který nás vyhání z Evropy a nepožadujeme na náměstích ani v peticích jeho odvolání. Pozorujeme s klidem, jak zámožná zpěvačka Helena Vondráčková, která řekla normalizačnímu režimu své ano, žádá po Martě Kubišové, která témuž režimu řekla své výrazné ne, milión korun za porušení neexistující smlouvy. Divíme se, nebo nedivíme, že odhalená korupce politiků na všech úrovních státní správy je nepotrestaná? Divíme se, že vyšetřování organizovaného zločinu prorůstajícícho do státní správy nevede ke konci?“
Beznaději však nepropadá. Jedinou naději pro budoucnost této země vidí ve skupinách lidí, pro něž je veřejný prospěch důležitější než osobní zisk. „Jejich aktivita se nezveřejňuje na prvních stránkách novin, ale dosah jejich činů je mohutný, trvalý a spravedlivý.“