Rádžastán leží na severovýchodě Indie. Polovinu zabírá poušť a polopoušť, druhá část je sice zelenější, ale i tam zasahuje tzv. dešťový stín a dlouhé měsíce neprší.

„Když jsem začínal, prostě jsme hledali možnosti zajistit lidem pitnou vodu, ale rozrostlo se to,“ říká „vodní muž“ s úsměvem. Při důkladnějším zkoumání problému zjistil, že podzemní voda v regionu je prakticky všechna spotřebována na zavlažování, ale nestačí. Nedostatek vody se projevoval v nízkých výnosech polí, řeky se změnily v potoky, lesy vyschly a ustoupily a lidem z venkova, pokud se chtěli uživit, nezbylo než odejít do měst.

Rádžendra byl ovšem nejen lékař a vnímavý pozorovatel, ale i milovník historie. A tak se rozpomenul na knihy popisující dávné zemědělské praktiky. A začal podle nich jednat. Přesvědčoval lidi, aby na svažitých úhorech postavili malé hráze. Tak vznikly sice mělké, ale hojné rybníčky, v nichž se během monzunů zachytila a nashromáždila voda, která by jinak odtekla do údolí a krátce rozvodněnými řekami pryč z kraje.

Voda v Rádžendrových nádržích sice nevydržela celou „suchou“ sezónu, ale vsákla se do půdy a postupně obnovila hladinu podzemní vody. Prosté, ale účinné. Indická média tvrdí, že díky jeho úsilí se zastavil exodus lidí z tisícovky vesnic Rádžastánu.

Století drancování zdrojů

„Dnes už nejde jen o vodu, tohle je století drancování přírodních zdrojů, znečišťování životního prostředí, zabírání půdy,“ řekl Rádžendra, když ve Stockholmu přebíral ocenění. „Chceme to alespoň v nějaké míře zastavit, chceme probíhající válku o vodu změnit v mír. A to je můj životní cíl,“ prohlásil někdejší lékař.

Rádžendrova metoda není žádný převratný objev, jen návrat ke generacemi prověřené praxi. Použitelná je nejen v Indii, ale kdekoliv na světě, kde jsou srážky soustředěny převážně do jednoho časově omezeného období nebo kde v důsledku klimatických změn hrozí přívalové deště a následné záplavy: v odlesněné jihovýchodní Asii, na vyprahlém jihozápadě Spojených států, ve vysychajícím Středozemí a koneckonců i u nás v Česku.