Článek
Maria hraje v této filmové mystifikaci herečku Marii de Medeiros, která chystá dokument o Micheline Preslové, přičemž v určité chvíli se z natáčení stane pátrání po zapomenuté minulosti evropského filmu. Stal se snad obětí dosud netušeného hollywoodského komplotu?
Neměli jste při natáčení trochu obavy, zda diváci pochopí, že ač hrajete jako by samy sebe, jde o fiktivní příběh?
Ten film jde teprve do kin, takže nevím. Věřím ale, že ne, že diváci budou tu hru hrát s námi a pochopí, že je to právě jen hra, fikce. My jsme si to s Micheline ohromně užívaly, myslím, že to byla zajímavá zkušenost pro nás pro obě.
Film má zajímavé barevné ladění včetně kostýmů. Jaký v tom byl záměr?
Chtěli jsme, aby celý film napodoboval kreslené seriály nebo komiks. Měli jsme skvělou kostymérku, která tento záměr dokonale pochopila a navrhla takové kostýmy, že jsme se opravdu cítili všichni jako komiksové postavy.
Čím vás zaujalo téma, tedy ohrožení evropského filmu americkým průmyslem?
Pro mě byla největším objevem historická část filmu. Významný francouzský historik totiž tvrdí, že součástí poválečného Marshallova plánu na obnovu Evropy bylo, že například ve Francii musí být k dispozici přesně stanovená plátna k promítání amerických filmů. Je zajímavé, že Američané si už tehdy velmi dobře uvědomovali, jaký význam film má, že celý zábavní průmysl je velmi vážná věc.
Vy sama jste se prosadila hlavně ve filmu amerického režiséra Quentina Tarantina Pulp Fiction...
Ale nestala jsem se součástí systému, ani jsem se jím necítila pohlcena. Naopak, když jsem poznala Tarantina, cítila jsem, že to je setkání s velkým umělcem. Nabídl mi film, který byl naprosto originální, nijak se nepodobal těm hollywoodským, byl velice odvážný.
Pulp Fiction je zkrátka umělecký film, který si přitom dokázal získat publikum na celém světě. A to je právě to - Američané vědí, jak je důležité distribuovat filmy všude. Kdyby Pulp Fiction natočil Evropan, určitě by se do tak široké distribuce nedostal.
Jak na vás potom působila ta sláva, když film vyhrál v Cannes?
Vlastně jsem to velké soukolí filmového průmyslu teprve objevovala. Pulp Fiction se natáčel velice umělecky, připadal mi jako takový kamarádský film - byla tam sice spousta hvězd, ale každý cítil takové to „Jo, teď točíme umění s kamarády“. Teprve v Cannes jsem si najednou uvědomila, jak impozantní je systém americké distribuce.
A jaký je Tarantino?
Fascinující. Když s takovým umělcem točíte, je vlastně ztělesněním celé té show. Myslím, že s ním herci pracují moc rádi, protože on sám je herec a ví moc dobře, jak s herci jednat. A také hercům věří. Navíc je to showman, takže už když se na něj díváte, bavíte se.
Nechtěla jste pak zůstat v Americe a pokusit se prorazit v Hollywoodu?
Ne, nikdy jsem nesnila americký sen, snila jsem sen evropský. Jsem portugalská holka, která vyrostla ve Vídni, chodila do francouzských škol... Miluji evropské prostředí s různými jazyky, odlišnou kulturou, s bohatostí umění a s odvážnými projekty na sjednocení různorodých národů. Ráda pracuji s Američany, ale nikdy jsme nesnila o tom, že bych se tam přestěhovala.
Umíte portugalsky, německy, francouzsky, anglicky, španělsky - je to ještě při nadvládě angličtiny tak užitečné jako dřív?
Určitě, ale já mám hlavně jazyky moc ráda. Možná i proto, že jsem z hudební rodiny, sama se hudbou zabývám a jazyky s ní úzce souvisejí. Mě doma k té lásce vychovávali, většinu jsem se jich naučila v dětství, kdy je to velmi snadné.
V posledních letech se hudbě věnujete hodně, jaké máte plány do budoucna?
Mám teď hodně koncertů, vyšlo mi druhé CD a i do budoucna chci dělit svoji práci mezi kariéru zpěvačky a herečky.
A nakonec - jak se cítíte na festivalu?
Jsem opravdu moc ráda, že jsem konečně v Karlových Varech. Dlouhá léta jsem o zdejším festivalu slýchala, už jsem měla málem mindrák, že každý byl v Karlových Varech, jen já ne - hlavně všichni angličtí režiséři Vary zbožňují. Festivaly filmům pomohou a podpoří zvlášť takové filmy, za kterými je něco originálního.