Článek
Čím vás Ivan Blatný zaujal natolik, že jste věnoval tolik let shromažďování informací a materiálů o jeho životě a nakonec o něm napsal takřka šestisetstránkový román?
Na začátku byla samozřejmě náhoda. Psal jsem básničky, Mirek Kovářík je četl v brněnském klubu Horizont – a byl to on, kdo přede mnou poprvé vyslovil to jméno. Psal se únor 1986 a mně bylo dvaadvacet. Blatného knížky nebyly v knihovnách a on sám byl pro bolševiky od roku 1948, kdy emigroval, persona non grata. Ale žil – kdesi v Anglii… Když jsem se pokoutně dostal k jeho Melancholickým procházkám, Blatného poezie mě uhranula. V dobovém kontextu působila jako zjevení.
Blatného básně, třeba právě ty z Melancholických procházek, mají často brněnský městský ráz, a ani vy ve své tvorbě fascinaci Brnem nezapřete. Jaký vliv mělo na váš zájem o Blatného to, že oba pocházíte z jihomoravské metropole?
Baví mě psát o Brně, ale to nemám jen od Blatného, ale silně třeba i od Jiřího Kratochvila. Na Melancholických procházkách je úžasné, že zachycují Brno, jaké nikdy nebylo, a přitom mu dávají vůni a tvar. Je to jakási ideální tvář města, která mizí a ztrácí se, je v tom veliký smutek, Blatný jako by se neustále pohyboval v prostoru, který už mu nepatří, už nám nepatří.
Pořád mi to všechno nějak nestačí jako motivace k víc než pětadvacetiletému bádání.
Nehledejte v tom víc, než v tom je. Pojďme si to zopakovat: bylo mi dvaadvacet, po více než desetileté pauze jsem se vrátil do rodného Brna, četl jsem a psal poezii. A v perestrojkovém uvolňování jsem stále víc prostupoval šedou zónou směrem k disentu. Cítil jsem to tak, bylo to pro mě zcela přirozené. Takže jsem si hledal v Brně nové lidi s podobnými zájmy, získával jsem vhodné sociální kontakty, společensky se etabloval. Tomu všemu mé pátrání po Ivanu Blatném velmi vyhovovalo… A později už šlo zase o to, že jsem zvyklý dělat věci pořádně a dotahovat je pokud možno do konce.
Říkáte, že jste v době perestrojky směřoval k disentu. Věřil jste v té době, že režim pomalu spěje ke svému konci?
Věřil. Jednak proto, že jsem povahou spíš optimista, a pak jsem viděl, jak se v druhé polovině osmdesátých let lidé režimu vzdalují. Můžu říct s plnou odpovědností, že po nástupu Gorbačova jsem v jakémsi déledobém plánu nepochyboval, že ta chvíle se blíží. Jiná věc je, že emotivně to bylo jako na houpačce: euforie po spontánní demonstraci 21. srpna 1988, deprese po 28. říjnu. Na Silvestra toho roku jsem dokonce poprvé a naposledy v životě uvažoval se svým kamarádem o emigraci… Pak ale přišel Palachův týden a od té doby jsem už jen čekal, kdy to přijde.
Váš otec emigroval na začátku normalizace do Ameriky. Vám bylo tehdy šest let. Kdy jste si začal uvědomovat jeho důvody k odchodu z Československa a přemýšlet nad nimi?
Trvalo to, protože jsme s mladším bráchou žili jenom s mámou, která měla dost práce, aby nás vůbec nějak uživila – a politika byla to poslední, o čem se u nás mluvilo. Já začal politický rozum brát teprve ve svých čtrnácti, kdy jsem přišel na vojenský gympl a měl najednou možnost konfrontovat oficiální názory s tím, co pochytili mí stářníci v rodinách postižených normalizací. A můj VUML se jmenoval autostop. Tady jsem se doslechl tolik věcí, vyřčených s takovou otevřeností, že to opravdu začalo dost rychle formovat můj nový – ale ve skutečnosti první vlastní – pohled na svět, ve kterém jsem žil.
S příchodem na vojenský gympl jste, jak říkáte, začal brát politický rozum. Přesto jste studium dokončil, a dokonce jste pokračoval na vysoké vojenské škole. Jak to šlo dohromady s vaším politickým uvědomováním?
Kupodivu se to nijak netlouklo. Na vojenských školách se dělaly jiné šaškárny, občas jsme si hráli na vojáčky, ale v dohledu nebyl žádný kariérní postup, kvůli kterému by člověk měl vstupovat do strany nebo se jinak předvádět odříkáváním politických frází. Byli jsme pod tlakem, museli jsme poslouchat učitele, nadřízené, dévéťáka – a to jistě ovlivnilo můj osobnostní růst, ale už dlouho mám dojem, že spíš pozitivním směrem. Vzpomínám si úplně přesně, jak jsem si už tehdy, právě ze vzdoru vůči všemu tomu předstírání, v němž jsme neustále žili, začal „pěstovat“ některé mantry; jedna z nich zněla „být přirozený“, uhájit si svůj svobodný vnitřní prostor bez ohledu na to, v jakém prostředí žiju.
Martin Reiner
A cesta k uhájení svého svobodného vnitřního prostoru pak u vás vedla přes kriminál.
No… to je příběh, který postrádá jakoukoli romantiku. Odmítl jsem jet připravovat na Doupov vojenské cvičení Varšavské smlouvy, a protože jsem věděl, že to nezůstane bez následků, hleděl jsem co nejdřív vypadnout – bylo to v pátek – z Litoměřic, kde jsem tehdy sloužil. Jenže cestou na ubytovnu jsem potkal kámoše, se kterým jsme zašli na oběd… a u třetího piva už si mě vyzvedla lítačka. To pivo tam zůstalo nedopité. Jelikož je kriminál přímo v Litoměřicích, seděl jsem za pár minut před prokurátorem, který mi opakovaně říkal, ať se na to vyseru a na ten Doupov jedu, nebo dá jedno razítko a půjdu sedět. Tak jsem mu řekl, ať ho tam dá. Říkalo se, že tohle je cesta pryč z armády, a to se naštěstí o dva měsíce později, kdy byl soud, potvrdilo. Zbavili mě hodnosti a z armády vykopli.
Vraťme se k Blatnému. Ani ne rok před jeho smrtí, v říjnu roku 1989, jste se s ním setkal v Anglii. S jakými očekáváními jste za ním jel?
Především badatelskými. Já měl v té době za sebou už přes tři roky detektivní práce, desítky hovorů s pamětníky, četbu a studium těžko dostupných materiálů… a teď jsem měl najednou možnost zeptat se na všechno přímo toho záhadného muže, na kterého jsem se předtím mohl jenom doptávat. Alespoň tak jsem si to představoval. Ale rychle se ukázalo, že se od Blatného nedozvím téměř nic, ba že toho o jeho mládí a létech před emigrací vím možná víc než on sám. Samozřejmě s tím, že milión detailů mi pochopitelně nemohl svěřit nikdo jiný než právě Blatný. Jenže na nic takového zjevně neměl chuť a já zase nevěděl, jak se správně ptát. Měl jsem svůj seznam, dodnes ten papír mám, s dvaapadesáti otázkami, ale tak u třinácté jsem to zabalil, připadal jsem si, jako bych ho vyslýchal, odpovídal většinou jednoslabičně.
Byl jste z toho zklamaný?
Zklamaný byl ten ohař ve mně, který šel po stopě… Ale jinak jsem byl dojatý, byl to pro mě emotivně silný zážitek.
Blatného osud byl ještě na konci osmdesátých let, jak říkáte, opředen tajemstvím. Je tu něco, co vás během jeho postupného odkrývání překvapilo?
Já jsem člověk, který nebývá překvapen. Bývám prostě připraven na více variant a leccos si dovedu představit. Je ale samozřejmě pravda, že se v průběhu pátrání po osudu Ivana Blatného neustále vynořovaly nové informace, které s těmi předchozími příliš neladily, nebo je rovnou popíraly. Hlavně zpočátku. Velký podíl na tom má Blatného bratranec Jan Šmarda, který s ním byl v kontaktu od roku 1969 a v druhé polovině osmdesátých let byl hlavním „distributorem“ informací o něm. Později se ukázalo, že řada těch informací tak docela neodpovídá skutečnosti.
Konfrontoval jste ho s tím později? Po revoluci si Jan Šmarda připisoval na znovuobjevení Ivana Blatného velký podíl.
A taky trval na tom, aby všichni ostatní, kteří se o Blatného zajímali, považovali jím dodávané informace za jediné správné. Já ale měl od začátku zdrojů víc, a tak jsem si dost brzy začal vytvářet svůj vlastní obraz Blatného i situace, v níž žil. Po listopadu 1989 jsem už navíc viděl Šmardovi zblízka pod ruku, což jemu nevyhovovalo a mě zase celkem znechucovalo. Takže jsme si jeden druhého spíš nevšímali, což vydrželo až do mé bítovské přednášky v roce 1998, po které napsal Šmarda do Tvaru dosti odvážnou „literárněvědnou“ repliku – bohužel plnou věcných nesmyslů. Musím říct, že mě tím vyprovokoval k odpovědi, kde jsem poprvé a naposledy otevřeně řekl, co prováděl a jakým způsobem se na Blatném obohacoval.
Říkal jste, že jste zvyklý věci dotahovat do konce. Po několikaletém úsilí tedy nyní vydáváte o Ivanu Blatném román. Je toto téma pro vás teď uzavřené?
Je i není. Když jsem si asi před týdnem říkal, že budu muset po knize „poklidit“, nějak systematicky uložit ty stohy poznámek, korespondence, xeroxy nepublikovaných deníků, napadla mě velmi hříšná myšlenka, že bych se na to všechno vykašlal a nabídl to Památníku národního písemnictví k odkupu, jak to leží a běží. Ale nejspíš k tomu nedojde. Navíc se právě pouštíme s Bohdanem Chlíbcem do přípravy nové Blatného básnické sbírky z do sud neznámých textů z pozůstalosti… a taky mě po vydání knihy bezpochyby čeká alespoň načas návrat do role, v níž jsem byl už na počátku devadesátých let, do role „blatnologa“. Na to se těším nejmíň, protože jsem to dělal vždycky do značné míry jako osvětu… a tady mám skutečně dojem, že jsem tím románem téma v podstatě uzavřel.
Recenzi na Reinerovu knihu Básník/román o Ivanu Blatném publikujeme na internetových stránkách Salonu už zítra, ve čtvrtek 21. května.
