Vy jste se před nedávnem transformovala v romskou aktivistku. Někteří lidé vám vyčítají, že jste se Romkou „stala“ poměrně pozdě, že je to spíš nějaké vaše osobní PR…

Takže Romem jste jen tehdy, pokud jste vidět? Pokud aktivně bojujete za práva Romů? To je divná úvaha, nemyslíte? Já jsem se přece v romském prostředí narodila, jsou to moje kořeny, jsem po otci Romka. Dospěla jsem a začala si uvědomovat, co dělám a kým jsem. Já jsem se rozhodla vědomě, že se ujmu úkolu, který ke mně přišel.

Jakým způsobem k vám přišel?

Dostala jsem se do silné situace. Ocitla jsem se na ubytovně v Krásném Březnu a blokovala ji spolu s jinými aktivisty proti vystěhování. Na tu ubytovnu jsem jela, protože jsem dva dny předtím šla kvůli stejné věci na demonstraci před ministerstvo práce a sociálních věcí a seznámila se tam s dalšími podobně uvažujícími lidmi.

Proč jste šla před to ministerstvo?

Do té doby jsem nevěděla, že je možné, aby někdo někoho jen tak vystěhoval na ulici. A mou první reakcí byla aktivita. Chtěla jsem něco udělat. Vždycky když se mě začne dotýkat nespravedlnost, tak na ni reaguju. Mám to tak už od dětství… třeba jsem šla a zmlátila kluka, který ubližoval bráchovi. Taky mě zajímá pojetí divadla, které je užitečné světu, kdy nejde jen o umění pro umění, ale o jeho přímý vliv na společnost. Zároveň se na škole mým intelektuálním milencem stal Antoine Artaud, jenž mluví o divadle, které uzdravuje. A Brecht zase píše o divadle, které vzdělává. Tahle témata mě posouvají dopředu, přes ně jsem se dostala k zájmu o svět v širší perspektivě. A ve výsledku jsem stála před ministerstvem práce a sociálních věcí a pak jsem jela blokovat vystěhování Romů z ubytovny.

Umíte romsky?

Už ne, přestože jsem do osmi let žila v široké romské rodině, kde se romsky mluvilo. Začínám rozumět tak po dvou třech dnech v romském prostředí.

Jak by podle vás měla vypadat hypotetická ideální škola pro malého Roma v Česku?

Určitě by měl mít možnost se v ní učit oba jazyky, češtinu i romštinu. Bylo by skvělé, kdyby učitelé byli Romové, kdyby se romské děti ve škole setkávaly se svou historií a dobře se ji naučily. Možná by jim lépe vyhovovalo také jiné věkové rozvržení základního vzdělávání. Romové totiž své děti považují za děti delší dobu. V téhle ideální škole by se nastupovalo do první třídy až v osmi letech. Děti by tam ale zůstávaly třeba do dvaceti nebo nejmíň do osmnácti, protože současná věková hranice ukončení povinné školní docházky, kdy se končí v patnácti letech, je pro mladé Romy nebezpečná. Když vyjdou školu a nechytí se někde jinde, mívají hned vlastní děti.

Jak vlastně Romové vnímají vzdělání?

Je pro ně důležité, to jednoznačně. Učitel vždy byl a je vážená osoba. Dodnes já sama, když přijedu do romských komunit, mám respekt místních i proto, že mám vysokou školu. Je to prostě pro ně hodnota.

Hodně se mluví o tom, že romské rodiče je potřeba emancipovat v tom smyslu, aby své děti dobrovolně nedávali do speciálních škol.

Zda dát dítě do speciální školy, by vůbec nemělo být na libovůli rodičů. Pokud dítě nemá lehkou mentální dysfunkci, není důvod, aby tam šlo. I kdyby romský rodič tisíckrát chtěl. Na to jsou zákony, které by měli dodržovat všichni.

Přesto je to stále problém.

Protože speciální školy jsou dnes naše prostředí, romští rodiče ho důvěrně znají. Chodil tam táta, děda… Sama o tom hraju takové vzdělávací divadlo pro romské mámy, snažím se je povzbudit, aby dávaly potomky do normálních škol. Jenže je to taky o pocitu bezpečí. Romské děti dnes nemají bezpečný prostor, ve kterém by se mohly rozvíjet. V normální škole je totiž nikdo nechce. Takže ty romské mámy si řeknou: Dáme ho do speciální školy, tam je plno Romů, tam mu nikdo nebude nadávat do černejch.

Bavily jsme se o ideální romské škole, ale my nechceme separaci, zatím stále ještě chceme dát šanci integraci. Ovšem i v jejím rámci bych ráda viděla mladé vzdělané Romy, kteří by se učili o svém jazyce a historii a dosahovali by stejných dovedností a schopností jako ostatní děti.

Často kritizujete příliš paternalistické chování některých neziskových organizací. Co vám konkrétně vadí?

Když například jezdím se sociálními pracovníky do romských bydlišť, tak si s nimi vyslechnu třeba nějakou romskou paní… Oni jí poradí, ať si vyplní žádost, pošle ji na úřad. Ona to udělá, ale po nějaké době se dozví, že jí nevyhověli. Já se pak té paní ptám, kdo vám v té žádosti nevyhověl? A ona neví, neví, kdo na radnici rozhoduje o její žádosti.

Jde tedy především o to, Romům mnohem hlouběji vysvětlovat, jak celý systém funguje, v jaké jsou oni pozici a na co mají právo. Nedávat rybu, ale učit lovit, a tím zvyšovat poznání i sebevědomí. Romové často ani nemají šanci poznat, že je zde pro ně mnohem širší spektrum možností. Například celá právní administrativa antidiskriminačních zákonů. Ty věci už existují. Sociální pracovníci ale většinou udržují Romy v pozici lidí, kterým je potřeba pomáhat, a to je podle mě špatně.

Co je podle vás jejich největší profesní chybou?

Často se setkávám s velkou nekompetencí. Na pozicích sociálních pracovníků jsou lidé, kteří nemají potřebné profesní dovednosti. Například absolutně nezvládají práci s romskými teenagery, kteří čím dál víc propadají drogám. Viděla jsem taky třeba práci Člověka v tísni v Předlicích. Jak je možné, že někde pracují deset let a není tam ani žádné komunitní centrum? To jsou do očí bijící věci. Problém vidím rovněž v tom, že se narušila pestrost nejrůznějších malých lokálních neziskových organizací, které se práci s Romy věnují. Když chce nějaké město v téhle oblasti pomoc, zadá to Člověku v tísni. Řeknou si, že tahle velká korporace ví nejlíp, jak se co dělá. Člověk v tísni, to je jako filosofie, jako náboženství. Jenže tím se ztrácí celá paleta názorů a nápadů, které by se do práce v ghettech mohly vnést, kdyby v nich působily místní neziskové organizace a zaměstnávaly na pozicích sociálních pracovníků přímo Romy, kteří tam bydlí.

Jakou navrhujete změnu?

Vznik národní strategie, která by směřovala k romské rovnoprávnosti, a změnu financování grantů na integraci Romů. Uvedu příklad. Podle mě není možné, abychom v jednom městě v jednom roce museli rušit přípravné školky pro romské děti z důvodu nedostatku financí a zároveň jsme měli třeba 200 tisíc na festivaly romské kultury. To je, jako když vytřete a pak tam zase hned našlapete. Důležité je pohnout hlavou, změnit úhel pohledu a aktivně spolupracovat s Romy, ne aby se všechno dělalo od stolu.

Ivanka Mariposa Čonková

Ivanka Mariposa Čonková

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Je vaše romsko-česká identita při vaší práci výhodou?

Určitě. Rozumím oběma stranám, chápu myšlenkové i citové pochody těch i oněch. Romové mě často považují za Romku a víc se vůči mně otevírají. A ze strany bílé většiny nečelím takové diskriminaci.

Jaké bylo vaše dětství? Bylo to víc dětství malé Romky, nebo malé bílé holky?

Naši se rozvedli, když mi bylo sedm. S tátou jsme se moc nevídali, ale mám silné vzpomínky na dětství v jeho široké romské rodině, s mnoha bratránky a sestřenkami, na bezpečí těchto rodinných vztahů. Táta mi dal do života hudbu, zpěv, tanec a odvahu, tohle všechno mám od něj. Máma mi zase dávala obrovskou podporu a bezmeznou lásku.

V Chebu jsem byla vždycky Čonková a všichni věděli, že Čonkovi jsou cikáni. Mě by vůbec nenapadlo, že bych nebyla Romka. Na střední a vysoké škole jsem dostala české vzdělání a naučila se českému myšlení, ale i tak všichni říkali, že jsem jiná, divná. Máma mi ale vysvětlila, že když říkají divná, myslí tím výjimečná. Ona si uvědomovala, že když jsem ze smíšeného manželství, že to s sebou něco přináší a že se na nás musí trochu jinak. Nikdy nemluvila o tátovi špatně a vždycky nás podporovala. I když jsme vyrůstali v chudobě.

Co to přesně znamená?

Máma byla v plném invalidním důchodu a sama se starala o dvě děti. Čili někdy se stávalo, že jsme museli něco prodat z vybavení bytu, abychom měli na jídlo. Třeba jsme do bazaru nesli koberec. Pod ním ale byly hezké parkety, takže to tak nevadilo.

Mluví se o vás jako o novém typu romské aktivistky, o nové krvi… V čem jste jiná než vaši předchůdci?

Mám víru, že něco změním. A nehodlám akceptovat, že se mi to nepovede. Mám nějaký rozhled, umím jazyky, vím, co je to multikulturalita, mám větší požadavky na to, jak by věci měly fungovat, protože vím, že v zahraničí už fungují. A chci velkou změnu, ne malé postupné krůčky. Chci národní strategii pro integraci Romů a změnu stávajícího financování. Myslím, že je čas na to, chtít velké věci.