Jak vnímáte, že jste „objeven“ v padesáti?

Já to tak neberu. Láska v hrobě je syntézou toho, co jsem se naučil na stovkách drobných televizních reportáží a malých dokumentů. Ale pravdou je, že svůj první celovečerní film vnímám jako přechod do umělečtějšího žánru a k hlubinnější výpovědi o lidech a světě.

Jaká byla vaše profesní dráha doposud?

Nemám filmové vzdělání. Nemám ani vysokou školu. Dělal jsem gympl v Sokolově a potom dva roky žurnalistiku, na kterou jsem se vykašlal. S kamarády jsme radši založili Školu vědeckého alkoholismu.

S novinařinou jsem začínal kolem revoluce v Mladém světě a pak mě na začátku devadesátých let oslovili z České televize s nabídkou scenáristické a redaktorské spolupráce. Jeden z prvních publicistických dokumentů, kde jsem si vyzkoušel filmovou řeč, byl o českých pendlerkách, které pracovaly v Německu. Jezdily každý den autobusem z Mariánek do Norimberku do továrny na cukrovinky. Umlácené se vracely přespat domů a ráno zase vyjížděly. Tehdy to byl první dotek se západním světem a pamatuju si, jak prožívaly rozčarování z toho, že jim pečený holub nelétá do úst zadarmo.

Z dalších publicisticko-dokumentárních pokusů to byla Touha po pořádku o krajně pravicových náladách okolo republikána Miroslava Sládka. Ten se se mnou kvůli tomu filmu dokonce soudil, protože jsem v něm použil obrat bývalý cenzor s thymolinovým úsměvem. Cenzor mu nevadil, to thymolinový ano… Na konci devadesátých let mi nabídl práci Fero Fenič. Pro FEBIO jsem pak natočil třicet menších dokumentů, od Jak se žije přes Gen a Genus po Cestománii.

Dnes točíte hlavně pro Reportéry ČT, ale místo politiky dáváte přednost neobvyklým lidským osudům.

Jsem rozdvojený. Mám rád hrabalovské figurky, které se vymykají běžnému standardu. A mé druhé velké téma jsou moderní středoevropské dějiny, odsuny a přísuny po druhé světové válce, kde se pokouším přes příběhy konkrétních ještě žijících lidí zachytit bílá místa historie. A propos, v rámci festivalu Jeden svět se bude promítat můj dokument Na divokém severu o současném dění na Šluknovsku, čímž uzavírám takovou provokativní pentalogii o historii českého pohraničí od roku 1945 po současnost. Jednám teď s ČT, aby mohla kompletně vyjít na DVD.

Je pravda, že mě zajímají složité, temné, nejednoznačné postavy. Když jsem kdysi točil o posledním legionáři Aloisi Vocáskovi, kterému bylo 102 let, všichni mě odrazovali, protože tenhle hrdina od Zborova byl za války kolaborant a člen obskurní Vlajky. V Československé obci legionářské mi ho dokonce zatajili. Říkali, že žádný Vocásek-legionář nežije, protože jím přestal být, když zradil. Vymazali ho z dějin, a právě to mě zaujalo. Vylíčil jsem ho jako složitou, barvitou, spíše zápornou postavu.

Baví mě nabourávat zjednodušené, rigidní ideologické představy, které každý druhý člověk potřebuje jako své sekulární náboženství, aby měl pocit, že je ukotvený v čase a prostoru a v nějakém národě. Trochu mě těší, že mohu brát iluze, ukázat, že svět není černobílý, ale má v sobě nekonečné množství odstínů šedi. Myslím si, že něco čtverácky provokujícího mám i v sobě. Prostě tu touhu po rouhačském obrazoborectví…

Omezuje vás délka televizní reportáže?

Miloš Forman natočil osmiminutový dokument o olympiádě v Mnichově. Záleží na žánru. Ale je pravda, že s ambicí hlubinněji vypovídat o tom, co je ten homo sapiens sapiens vlastně zač, potřebujete více času. První verzi Lásky v hrobě jsme točili pět let a měla po střihu tři a půl hodiny. Natočili jsme epizody i s dalšími obyvateli hřbitova včetně popisu jejich mládí a dětství. Příběhy lidí, co se zamotali do života a nemohli se rozmotat. Ale pak jsem si uvědomil, že lze ukázat všechno na jediném prazvláštním milostném vztahu.

Měli vás vaši hřbitovní hrdinové rádi?

Jako když jednou Jana nechtěla po ránu točit, dokud jí nedáme francouzský polibek? Asi osm let neviděla zubní kartáček a v zubech měla zbytky předvčerejší mrkve. Přesto jsme se s kameramanem Honzou Kadeřábkem obětovali…

Když někoho znáte dlouhá léta a v rámci možností mu pomáháte, intuitivně tušíte, kam to může dospět. A tak jsme s věčnými snoubenci Janem a Janou intenzivně prožívali přítomnost. Lidé v absolutní alkoholické destrukci a ztrátě všech životních jistot nemusí být úplně nešťastní. I proto jsme volili v první části filmu iluzi ráje. Je léto mezi hroby, ptáci zpívají a oni se milují mezi rakvemi a lebkami. Mimochodem, hřbitovní lidé, kterých bylo celkem dvanáct, vytvořili na krchově celkem hřejivé mezilidské vztahy. Nepodráželi se, pomáhali si. Zároveň bránili zlodějům, aby kradli z náhrobků měď. Kvůli tomu je taky správci hřbitova – Československá církev husitská s pražskou pohřební službou – tolerovali. Ale my jsme za nimi chodili i bez kamery. Nám mezi nimi bylo dobře. Někdy i lépe než mezi lidmi nehřbitovními.

Pomohla vám při natáčení i vlastní alkoholická zkušenost?

Už několik let vůbec nepiju, ale že jsem dlouhá léta chlastal první ligu a hrál ruletu, byla dost dobrá průprava. Dokonce si myslím, že extrémní existenční i existenciální zážitek je někdy podmínkou tvorby. Z hlubokého propadu přicházejí velké emoce, jen je musíte proměnit v kreativitu. Pokud se nezasebevraždíte, máte zkušenosti k nezaplacení. Když čtete o Jacku Londonovi, Sergeji Jeseninovi nebo o Josephu Rothovi – každý z nich měl za sebou něco takového… Myslím, že kdybych sám destruktivní fázi alkoholismu nezažil, nikdy bych za vlastní poslední úspory a za vypůjčené peníze Lásku v hrobě nenatočil. Můj alkoholismus vysublimoval ve workholismus, který snad není tak nebezpečný.

Janě a Janovi jsem říkal, přestaňte pít jako já, jinak se váš hrob stane hrobem opravdovým. Nepřestali, a proto v průběhu natáčení umírají. Mám metafyzický pocit viny. Člověk jim chtěl pomoci, ale ono to nešlo. Mezi hroby jsem si uvědomil, že stačilo málo a já v tom hrobě skončil taky.

David Vondráček

David Vondráček

FOTO: Milan Malíček, Právo

V neděli vysílala Česká televize váš nový sběrný dokument Rozhořčené 2012, ve kterém portrétujete mladé radikálně levicové aktivistky. Čím vás zaujaly?

Mě zajímají sociologické fenomény, které jsou nazrálé a brzy budou rezonovat, ale ještě se o nich moc neví. Už před rokem dvěma se dalo vytušit, že mladí přemýšliví lidé procházejí zásadní změnou ve vnímání establishmentu. Napříč světadílem je oslovovalo hnutí Rozhořčených, které vzniklo jako reakce na krizi. Všiml jsem si, že i u nás spontánně vznikají nové levicověradikální organizace, které se ale vymezují vůči komunistické straně, nejde o neostalinisty ani normalizační nostalgiky.

Podle mě je to přirozená reakce nové generace na české poměry zleva, zatímco naše generace, která zažila revoluci, se dodnes dost ostře vymezuje nejen vůči komunistům, ale i zápecnickým socialistům.

Mezi novými aktivisty je spousta žen v Kristových letech. Ale před těmi dvěma lety jsem netušil, že ekonomka Ilona Švihlíková sklidí na loňské osmdesátitisícové odborářské demonstraci davu největší ovace a že se Tereza Stöckelová stane ikonou mladé sociologie. Sašu Uhlovou znám přes Petra Uhla a taky přes její články v Deníku Referendum, který čtu, ač se sedmdesáti procenty obsahu nesouhlasím. Zajímalo mě, odkud se bere jejich pohled na svět, a především jestli jejich aktivismus přispívá k oživení občanské společnosti v rámci liberální parlamentní demokracie, nebo už jsou za hranou.

Intelektuálky doplňuje vyučená kuchařka Alena Jiřičná, se kterou jsem se seznámil na Occupy Prague a která zosobňuje pohled zdola. Pochází z Jesenicka, kde je velká nezaměstnanost a kde to mají mladí lidé hodně těžké. Alena je rozhořčená na to, že i když maká od nevidim do nevidim stejně jako její přítel, pomalu nemají na nájem a na jídlo.

Bylo vaším úmyslem, že portréty dopadly v některých momentech trochu jako karikatury?

Je přece zvláštní, když někdo mluví o socialismu 21. století, obdivuje Huga Cháveze, a přitom má všude doma obrázky Diany, princezny z Walesu. Ale nebylo mým záměrem vidět své hrdinky ostře kritickýma očima nebo bizarní optikou, stejně jako jsem nechtěl dělat černobílou ideologickou sondu. Zajímalo mě, z jakých jsou rodin, jaké mají sociální a kulturní zázemí, ptal jsem se na milostné vztahy. A taky, jestli myslí na mateřství. Netušil jsem, že Tereza Stöckelová tak příkře odmítá být matkou, zatímco pro Sašu Uhlovou je rodina s co nejvíce dětmi nejpřirozenější součástí života. Samozřejmě – vedle intenzivního hledání lepšího společenského uspořádání, jakéhosi ráje na zemi…

Ve který vy nevěříte?

Ne. Všichni lítáme v dědičném hříchu. To nemyslím křesťansky, ale jaksi temně antropologicky. Člověk je lakomá hrabivá zlomyslná opice s občasnými záchvaty ušlechtilosti. Jak píše Erich Fromm, jsme něco mezi andělem a ďáblem a ti dva se v nás všech hádají. To nám nebrání, abychom neusilovali o zlepšení poměrů, byli altruističtí, podporovali charitu a živou občanskou společnost. Ale představa, že vybudujeme lepší společnost mimo rámec politického systému parlamentní liberální demokracie, je podle mě iluze. Už se kolikrát ukázalo, že to je cesta do pekel. Mé sympatické rozhořčené dámy umí velmi ostře a srozumitelně nasvítit některé záporné rysy ekonomické a sociální reality a tyhle kamínky trefných postřehů jsou inspirující, ale do ráje bych s nimi jako se svůdnými vůdkyněmi nešel. Bál bych se.

Rozhorčené hovoří o svém soukromí velmi otevřeně. Jak jste získal jejich důvěru?

Asi protože jsem k nim přistupoval absolutně férově a ony ke mně taky. Na začátku jsem předeslal, že jsem světonázorově někde jinde, ale že bych musel mít šupiny na očích, abych neviděl jistou autenticitu jejich protestu. Řekly, že je mám ve svých rukou, že mi důvěřují… Mám snad v sobě nějaký etický kompas. Myslím, že jsem jim neublížil.