V románu finské spisovatelky má hotel zvláštní význam už jenom tím, že ho budovali finští stavbaři, což v sovětské obyčejnosti představovalo senzaci. Pro estonské dívky chtivé lepšího života znamenali Finové příležitost uniknout z východní reality. Tím spíš, že se oproti domácí populaci pravidelně holili, myli a měnili si ponožky, jak popisuje Oksanen. Jedním z tehdejších finských stavbařů je i bezejmenný muž, kterého zvábí půvab Katariiny, matky hlavní hrdinky románu Anny.

Mimochodem kolem hotelu Viru ještě dnes vartují taxíky a promenují se Finové v turistických oblečcích, stejně jako naparáděné krasavice nepřehlédnutelných zjevů.

Stalinovy krávy se odehrávají ve třech časových úrovních. Příběh Katariiny, jejího finského manžela a estonsko-finské dcery Anny je zasazen do sedmdesátých a osmdesátých let. Předchází mu protisovětský odboj po druhé světové válce a represe totalitního režimu včetně deportací. Třetí rovinou románu je přibližná současnost, tedy dospělý život Anny v Helsinkách.

S českou zkušeností si lze jenom obtížně představit rozměr odboje, který v Estonsku zasahoval hluboko do padesátých let a v některých případech ještě déle – jeden z posledních účastníků zahynul při pokusu o zatčení v roce 1978. Oksanen v románu popisuje sociální pozadí hnutí Lesní bratři, jehož členové žili v bunkrech vyhloubených v zemi a záviseli na pomoci příbuzných. Se sílícím tlakem sovětských orgánů byl jejich život stále riskantnější – což platilo i pro jejich pomocníky. Román naznačuje beznadějné čekání na ozbrojenou podporu Západu, která nikdy nedorazila, a Lesní bratři jsou v něm vykresleni jako poněkud nepochopitelní dobrodruzi rozhodující se mezi smrtí a kolaborací. Ve skutečnosti ovšem představovali celkem významný pokus o změnu běhu dějin. Oksanen zachycuje i děs kolektivního trestu po sovětském způsobu, tedy deportaci rodin vstříc živoření na Sibiři.

V sedmdesátých letech už mají Estonci jiné starosti. I když je společnost zachvácená vzájemnou nedůvěrou, nejde o život, jen o jeho kvalitu. Snadný přístup ke zboží dělal z Finů v očích Estonců jakési superhrdiny s neomezenými možnostmi. Ti si toho byli dobře vědomi a chovali se mnohdy jako kolonizátoři mezi nesvéprávným domorodým obyvatelstvem. Estonské dívky, které v námluvách uspěly, pak ve Finsku často nečekal vytoužený a slibovaný blahobyt. Katariina se neocitne v Helsinkách, ale kdesi na venkově, ve společnosti, která ji jako Estonku nepřijímá, a pod tlakem úřadů, jež jí komplikují život. Její dcera Anna se pro jistotu naučí svůj původ zastírat.

Estonci a Finové jak z knihy, tak z mé vlastní zkušenosti vycházejí podobně. Rád bych se vyhnul generalizacím, ale velmi zdvořile by šlo tamní povahy popsat jako rezervované. Nejde o to, že se lidé člověku neotevírají při prvním setkání – často k tomu nedojde ani při druhém, třetím… a Středoevropan začíná mít pocit, že něco dělá špatně. Uzavřenost finských povah z českého pohledu velmi pěkně popsala Markéta Hejkalová v románu Vždycky jedna noc, kde se mladá Češka ve Finsku ocitá v pasti odtažitosti a obtížně srozumitelné kultury.

V podobné pasti uvízly i Katariina s dcerou, které se navíc pravidelně vracejí i do domovského Estonska, kam přivážejí nedostatkové zboží. Tím se zároveň vydělují z původní společnosti, která je teď už vnímá jen jako bohaté cizinky. Nepatří tak vlastně nikam.

Sofi Oksanen

Sofi Oksanen

FOTO: fotobanka Profimedia

Významnou rovinou Stalinových krav a další odlišností Anny (jako by jich nebylo málo) je její bulimie. Oksanen ji popisuje coby intenzivní vztah s „Pánem“, jenž svou oběť postupně ovládá.

Román je přesycen popisy zvracení na mnohý způsob, včetně detailů, které potraviny a za jakých okolností se z těla dostávají nejsnáze. Vzhledem k technickému, odtažitému přístupu autorky se text podobá popisům dietních procedur v lifestylovém časopise. A přitom Anna s bulimií nebojuje – zařídí si život tak, aby se jí věnovala „na plný úvazek“.

Román je proto prosycený dvojím chladem: jeden plyne z uzavřenosti Seveřanů a druhý z fanatismu Anniny nemoci. Oba jevy ale nejsou provázané, cílem Oksanen zřejmě nebylo naznačit, že bulimie hlavní hrdinky vyrostla z jejího vnitřního estonsko-finského konfliktu.

I jednotlivé dějové linky jako by nesouvisely. Například obětavosti Katariiny, která dováží do Estonska oblečení a potraviny po kufrech, chybí důvod. V Estonsku se ocitá v peklíčku závistivé nenávisti, do Finska se vrací k roli opovrhované, podváděné ženy. Autor recenze si tady nemohl nevzpomenout na estonské přísloví: Jaké jídlo má Estonec nejradši? Jiného Estonce.

S celkovým chladem textu souvisí i nepřítomnost pozitivních momentů. Když sovětští vojáci nečekaně povolí Estoncům deportovaným na Sibiř sbalit si pár věcí, jde o výjimečný (a v kontextu absurdní) případ altruismu…

Člověku, který v Estonsku žil, pak v románu, když už se snaží o nějakou obecnost, chybí některé specifické kvality života v této pobaltské zemi. Například až starosvětská úcta k danému slovu nebo v dobrém smyslu obrozenecká vášeň pro vlastní kulturu. Tedy to, čím Estonci vzdorovali sovětské mizérii. Na druhou stranu se mě, na rozdíl od řady finských čtenářů a publicistů, nedotkl spisovatelčin krutě kritický přístup a rád bych věřil, že jde v jejím případě více o umělecké zachycení chladu než o chladnou konstrukci.