DeLillův román se točí kolem podivného spolku nazvaného PAK/ORD neboli Personální administrativní komise/orgán registrů a dávek, o němž novinářka z Prašivého psa Moll Robbinsová říká, že „z takovýho názvu přímo čiší zlo“.

A taky že ano, spolek se zabývá praním špinavých peněz, výcvikem tajných agentů a teroristů pro spřátelené země a rovněž jedním pornografickým snímkem, v němž má vystupovat… ohohó… sám Adolf Hitler. Ten se v něm údajně promenuje v dubnu 1945 po svém bunkru, jak ho pánbůh stvořil. Ve světě sběratelů a obchodníků s erotickým uměním o filmu kolují velmi rajcovní historky a není divu, že kvůli němu hned na začátku knihy přijde o kejhák jeho dosavadní majitel, zrovna převlečený za ženu – buzňáckou princeznu. Aspoň tak ho objeví dvojice otrávených policistů. „Nevím, čím to je, ale já najdu mrtvolu vždycky v kuchyni,“ stěžuje si jeden z nich. A druhý mu vysvětluje: „To bude tím, že se chudý lidi rádi držej u jídla.“

Zápletka se pak ani moc nezaplétá, spíš náhodně meandruje mezi existenciálními monology tu mafiánů, tu obchodníka s pornem, tu zloducha Mudgera, vysloužilce z Vietnamu, který tahal za hodně dlouhé válečné nitky a teď vede výcvik dvojitých špiónů a po večerech se baví tím, že amatérsky tvrdí ocelové břity a touží po tom mít i v Americe svou vlastní zoologickou zahradu. Takovou, jakou měl za starých dobrých časů ve Vietnamu.

Pokud někdo čeká, že se v DeLillově románu, který na záložce avizuje dvojité agenty, spiknutí a špionáž, setká s podobnou atmosférou jako třeba u Grahama Greena, měl by se raději připravit na něco typu Pulp Fiction. Všichni tu mají jasno – svět je plný větších ryb, než jsou oni sami. Tak se snaží nějak protlouct a někdy se jim to i daří, aspoň do chvíle, než zase skončí uvězněni ve svých vlastních neurózách. Jako mladý král porna Ritchie, co sedí celý život zavřený ve skladišti, jen občas si vyletí vlastním letadlem, které má na palubě saunu a taneční sál. Nicméně Ritchie si ani toho letadla moc neužívá, protože si pořád představuje, jak ho někdo zavraždí a policajti pak zmrví sbírání otisků prstů. Ne že by mu to nehrozilo.

Don DeLillo

Don DeLillo

FOTO: fotobanka Profimedia

Jinou pozoruhodnou postavou ztělesňující celou plejádu smutných špiónů světové literatury je pak Glen Selvy. Vyrostl na vojenských základnách (což je jediná čtenářova informace o jeho minulosti) a byl speciálně vycvičen, aby se uměl správně po samurajsku zabít. „Všechno už měl za sebou. Města, budovy, lidi, systémy. Veškeré vztahy a vazby. Projel po celé té dlouhé bílé čáře až sem.“ A když už jsme u skepse, feministky jistě ocení i šéfredaktorku Prašivého psa a její poznání: „Chlapi jsou naprosto geniální. Chlapi chtějí. Ženský jenom nečinně stojí opodál. Myslí si, že se řítí plnou parou vpřed za svojí fantastickou kariérou, tu-túúú. Ani náhodou. Piš si, že se neřítí nikam. Chlapi chtějí. Bum-prásk-bum. Ta jejich úderná síla!“

Ironický román (detektivka drsné americké školy, scénář ke komedii či thrilleru nebo co to vlastně DeLillo napsal) vyšel na konci sedmdesátých let minulého století a autor v něm svérázným způsobem reflektuje všeobecné pocity vyprázdnění hodnot a paranoie v době, kdy se americká společnost vyrovnávala se šrámy vietnamské války a snažila se přijít na to, co pro ni tato válečná zkušenost znamená. Všichni jako by se tu na chvíli ocitli v jednom kafkovském zámku, hlídáni Velkým bratrem. Ten je sice dost dementní, ale je s ním přeci jen třeba za každých okolností počítat.