Cítil se natolik někým jiným, že ani někým jiným být nechtěl. (Orhan Pamuk, Černá kniha)

Ka hledal Orhana v ulicích Istanbulu, kam se zvolna snášely sněhové vločky jako okvětní lístky květin v zahradách paměti. Zasypávaly rybáře na Galatském mostě, lodě plující Bosporem, zasypávaly nekonečné řady aut, autobusů a dol muşů táhnoucí se až za obzor, zasypávaly smečky toulavých psů i davy lidí v šedivých kabátech spěchající domů, protože se blížil začátek seriálu Šeherezáda. Takoví byli podle Kaa dnešní obyvatelé Istanbulu, kteří zavrhli osmanský včerejšek otců a nedosáhli na svůj sen o západním zítřku.

Ka byl básník a ve skutečnosti se jmenoval Kerim Alakuşoglu, ale říkal si zkratkou vytvořenou z iniciál svého jména, aby se připodobnil k postavě z románu jednoho západního spisovatele, což považoval za další důkaz vlastní ubohosti (ale utěšoval se, že je na tom pořád líp než jeho přítel Abdul Bahçe, který si nechal říkat ABBA).

Ka pátral ve čtvrti Beyoglu, kde byl prý Orhan nedávno viděn v převleku za bagdádského chalífu Hárúna ar-Rašída, i na náměstí Sultána Ahmeda, kudy prý Orhan procházel s falešným obočím a vydával se za Atatürka, ale ze stopy Kaa svedlo množství obyvatel Istanbulu, kteří do ulic vyšli naopak převlečení za Orhana. Istanbul je město dvojníků, zoufale toužících najít svou pravou identitu, procházejících se zahradami paměti, hledajících svůj ztracený ráj. „Já je někdo jiný,“ napsal Orhan v přestrojení za Rimbauda.

Jediný způsob, jak se stát sám sebou, jediná útěcha, je psaní, vyprávění příběhů. Ale i psaní se cyklí do kruhů nepůvodnosti, parafrází a opakování, jako by ani vyprávěné příběhy nedokázaly být samy sebou. Tak se u arabských básníků i křesťanských gnostiků objevuje příběh o pouti za tajemstvím, které se přitom skrývá uvnitř samotného poutníka, a ten příběh nám dneska vypráví Orhan, který při své cestě Istanbulem ještě stihne navázat na příběh Jamese Joyce bloudícího Dublinem, a ten zase vyprávěl příběh Homérův. Je tedy psaní opravdu způsob, jak se stát sám sebou, anebo si stránky všech knih zaslouží začernit, aby se tato nekonečná Černá kniha stala oslavou nihilismu?

Ka, s hlavou plnou otázek o smyslu psaní a turecké identitě, doputoval k Velkému bazaru. Zhluboka se nadechl a vstoupil do uliček plných stánků, lidí a křiku, pomíjivých obrazů i vůní, míjel stovky kožených tašek, měděných konvic, bot, fezů, pohlednic, šperků, koberců či vodních dýmek a každá z vystavených věcí k němu hovořila tajemným jazykem, všechno v sobě skrývalo zapomenuté symboly. Ka v nich četl a odhaloval jejich významy a napadlo ho, že ve chvíli, kdy všechno dostane význam, nastane situace, kdy zároveň všechno význam ztratí. Tak tenká hranice vedla mezi postmodernou a nesmyslem.

Došel až na Antikvářský trh, kde mezi různými vydáními Koránu a překladovými detektivkami spatřil i několik Orhanových knih. Otevřel jeho memoáry s titulem Istanbul, začínající vzpomínkou z dětství, kdy měl Orhan pocit, že v Istanbulu žije ještě jeden Orhan, který by mohl být Orhanovým dvojčetem, nebo dokonce dvojníkem. Ka si zapálil cigaretu, otevřel další knihu – román Sníh, v němž Orhan Kaovi vdechl život – a přemýšlel, jestli rozkolísanost Orhanova stylu má znamenat vymknutí se běžné realitě, přitakání přízrakům šílenství jako v Dostojevském, anebo jestli jde o obyčejnou kostrbatost. Listoval dalšími knihami a chápal, že Orhana je rozkoš rozečíst, ale bolest dočíst, chápal, že číst a myslet Orhana není zábava, ale práce, důstojná a vážná práce.

Orhan Pamuk

Orhan Pamuk

FOTO: ČTK

Jako v horečce se Ka vypotácel z Antikvářského trhu a zamířil do nejbližší čajovny. Nade dveřmi bylo napsáno jméno jejího majitele – Alâaddin. Stejně se jmenoval majitel obchodu z Orhanova dětství, stejně se jmenoval majitel obchodu v Orhanově Černé knize a stejně se jmenoval jeden z hrdinů Tisíce a jedné noci – ačkoli jeho jméno do sbírky příběhů vepsal Francouz Antoine Gelland a dnešní turecké děti je znají často díky Waltu Disneymu. Ka si řekl, že Istanbul je nepochopitelné a nešťastné město, krátce si poplakal a nechal si od Alâaddina donést rakiji.

Když vyprázdnil sklenici, vydal se hledat toaletu. Vyšel na chodbu a najednou jako by se mu zastavilo srdce – naproti mu kráčel Orhan. Byl Kaovi k nerozeznání podobný. Zastavili se asi půl metru od sebe a fascinovaně hleděli jeden na druhého. Kaa zaplavil pocit dokonalého štěstí, o němž ale věděl, že nebude trvat věčně, a proto hned dostal depresi.

„Ty jsi já?“ zeptal se Ka Orhanovými ústy svého protějšku a oba se odmlčeli. Kaovi bleskla hlavou nová myšlenka – jestliže Ka je Orhan, neměl by i Ka dostat Nobelovu cenu? Vtom se stala další podivná věc. Za Orhanovými zády se vynořil Alâaddin a zezadu se dotkl Kaova ramene. I Alâaddin měl tedy svého dvojníka, celkem se tu na chodbě k toaletám vzájemně přeměřovaly čtyři páry očí.

Alâaddin řekl: „Vidím pane, že dokážete ocenit dobrou řemeslnou práci. Tohle zrcadlo jsem koupil v Izmiru před deseti lety a pořád je čiré jak slovo boží. Taky se na něj vydržím dívat celou věčnost.“ Kaovi se zatočila hlava. Vtiskl Alâaddinovi do dlaně peníze za rakiji a jako ve snu vyšel ven na ulici.

Jako ve snu jsem vyšel ven na ulici. Jak jsi jistě poznal, milý čtenáři, teď k tobě promlouvá vypravěč tohoto příběhu. Jsem Ka i Orhan, ale i Napoleon Bonaparte a Mehmet Dobyvatel (ovšem můj doktor říká, abych svou pravou identitu nezjevoval mezi lidmi příliš často). Stál jsem před Alâaddinovou čajovnou a přemýšlel nad poselstvím tohoto příběhu, jenž mi dodává útěchu a posiluje mou mysl. Na hlavu se mi snášely sněhové vločky jako okvětní lístky květin v zahradách paměti. Pronikaly smogem a přikrývaly špínu istanbulských ulic, přikrývaly celé město krásným závojem melancholie.

Jako literatura. Salon již uveřejnil parodické literární hry Štěpána Kučery, které vycházely z knížek Michala Viewegha, Umberta Eca, Michaela Cunninghama a dalších.