Článek
Co přesně vyprovokovalo současnou výstavu Cenzurované umění? Respektive: kdo a kde cenzuroval vaše díla?
MK: Za všechno může socha menstruující princezny. V roce 2008 jsme s Paulinou Skavovou a Marianou Jůdovou připravily výstavu Estrogen v galerii Mázhaus v Pardubicích, kde jsem měla mimo jiné dva objekty z cyklu Bloody Story, kromě zmíněné Princezny to byla ještě drobná plastika Pohádka (Honza málem králem). Výstava byla dlouhodobě připravovaná, galeristka věděla, co bude vystaveno. Do vztahů mezi vedením galerie a zástupci města, v jehož prostorách se galerie nacházela, jsem moc neviděla, nicméně byl tam spor, který naší výstavou vygradoval.
Problém byl v tom, že v zadním traktu galerie se mohli pohybovat svatebčané, kteří čekali na obřad v přilehlé radnici. Za vše hovoří článek v místních novinách s titulkem Svatebčané se bouří. Psalo se v něm, že si nevěsty stěžují, že jsem jim svými díly zkazila svatbu. Galeristka zareagovala tak, že bez mého vědomí zakryla rozkrok princezny závojem. Úředníkům to ale nestačilo a přehodili přes obě má díla prostěradla. V Pardubicích se to rozkřiklo, a tak měla galerie Mázhaus následně největší návštěvnost ve své historii. Denně přicházelo kolem 150 lidí, aby mohli nadzvednout prostěradla a podívat se na „pobuřující“ umění. Téměř všichni odcházeli s pobaveným úsměvem…
Lucie Farářová o celé kauze točila dokument a představte si, že nenašla ani jednu nevěstu, která by měla s vystavenými díly problém. Celá věc proběhla médii a situace se začala obracet v neprospěch pardubických politiků, kteří se zpočátku snažili vystupovat jako zachránci morálky. Mluvilo se o cenzuře a snaze zavřít galerii. Na závěr výstavy proběhl v Pardubicích na náměstí velký happening, který vypadal jako vítězství nad tupostí úředníků. Bohužel konec není tak pozitivní – za nějaký čas pardubická radnice rozvázala s galerií Mázhaus smlouvu z jiného důvodu a nyní tam manželka jednoho z místních politiků provozuje galerii dětské kresby.
AK: Já jsem zase v roce 2003 dostala mezinárodní cenu LVMH, kterou zaštiťovala a předávala první dáma Francie, Madame Chirac. Dostala jsem ji za své Chlupatice (grafiky z chloupků z ženského ohanbí a video, které dokumentuje ženy, dárkyně chloupků). K ceně měla proběhnout i výstava a navíc jsem měla získat studijní stáž na prestižní ENSBA. Jenže vmomentě, kdy se začal chystat katalog a já do Francie poslala fotky, jsem byla upozorněna, že mé dílo možná nebude vůbec vystaveno. Nakonec opravdu ceremoniál i výstavu zrušili, a když se o věc začali zajímat novináři, řekli, že jsem ocenění dostala jen za video.
JM: V mém případě se jednalo o předložku v podobě lidské kůže. Vznikla během mého studia na AVU v sochařském ateliéru Karla Nepraše. Prvotním impulsem byla návštěva přímých účastníků židovského transportu do koncentračního tábora, hlavně jejich zkušenost se ztrátou veškeré lidskosti. Lidská kůže mi naplnila představu o trofeji pro tyrana. Klauzurní komisí jsem byl ale obviněn z cynismu a navrhnut na vyloučení ze studia, přestože Nepraš chtěl práci udělit cenu ateliéru a dílo symbolicky zakoupila Nadace Jany a Milana Jelínkových.
Pokládáte díla, která vyvolala onu bouřlivou reakci, skutečně za kontroverzní? Byla jako taková zamýšlena?
MK: Cyklus Bloody Story, jehož byly „kontroverzní“ objekty součástí, byl primárně o krvi v životě mužů a žen. Zatímco pro ženy je především součástí přirozeného vnitřního procesu (menstruace a porodu), u mužů je krev téměř vždy spojena s vnějším násilím. Tahle skutečnost sama o sobě pobuřující určitě není. Na celé věci je zajímavé, že násilí spojené s muži nás dráždí méně než krev v ženském klíně a o menstruaci nebo přirozeném porodu se v české společnosti stále moc nemluví. Když jsem cyklus vystavila v Německu, reakce diváků na ženské figury byly jednoznačně pozitivní, na muže zabitého bombou naopak rozporuplné. Nicméně i tam další česká účastnice výstavy odmítla mít svá díla ve stejném prostoru s menstruující Princeznou.
AK: Chlupatice jako kontroverzní zamýšleny nebyly. Ale samozřejmě že jsem po jejich zveřejnění viděla, že se lidé pohoršují nad tím, že někdo dělá něco z chloupků. Přitom je máme každý na sobě.
JM: Když zpracovávám nějaké téma, nepřemýšlím o tom, co si budou myslet ostatní. Dělat sochu nebo jakýkoliv artefakt s úmyslem jen vyvolat kontroverzní reakci mi přijde stejně povrchní kalkul jako reklama.
Jak jste nesli negativní reakce a následnou cenzuru?
AK: Přiznám se, že dost těžko. Paříž se pro mě najednou stala nepříjemným místem. Bylo mi tenkrát 27 let, měla jsem čerstvě diplom z AVU a myslela si, že jsem dobyla vesmír. A přitom bylo všechno jinak… Na ambasádě mi dokonce řekli, že pokud nemusím, ať to raději neřeším a nechám to být. Že jakékoliv rozvíření situace, nedej bože v tisku, bude mít dopad na všechny, co studují na území Francie. Jenže já chtěla organizátorům ukázat, že by se takhle pokrytecky chovat neměli. Nakonec vyšel skvělý článek v novinách, které jsou dostupné i v dalších frankofonních zemích, s názvem Cena proti srsti a organizátoři se mi na jeho základě omluvili, ale z řad kolem první dámy Francie se neozval nikdo. Paradoxem byl pak moment, kdy jsem se vrátila do Prahy a vyšel další článek, kde jeden populární zahraniční novinář psal o ČR a o tom, co lze vidět v Praze – o orloji, Tančícím domě a Chlupaticích v Národní galerii…
Nacházíte v těch reakcích něco obecnějšího?
MK: Kultura a umění byly vždy lakmusovým papírkem stavu celé společnosti. Případ mé cenzurované výstavy se odehrál v roce 2008 a asi není náhoda, že podobných zásahů politiků do výstav se v té době objevilo víc. Ne že by se podobné kauzy neodehrávaly i dřív, ale ne s takovou intenzitou a drzostí z pozice síly novodobých mocipánů. Politikům začala růst křídla a teď můžeme všichni vidět, do jakých obludností se to rozrostlo. Stačí sledovat počiny současného ministra kultury nebo prezidenta republiky.
Jako by se vrátila normalizace sedmdesátých a osmdesátých let. Nějaký papaláš usoudí, že tohle je „špatné umění“ nebo že to vystupuje proti současným politickým zájmům, a podřízení úředníci konají. Veřejnost apaticky drží hubu. Vždyť není zas tak špatně… Sice se zničí projekt nejmodernější knihovny od renomovaného světového architekta, „odbornou“ opravou zdevastuje Karlův most a zboří „bezvýznamný“ barák na Václaváku nebo gotické sklepení na Národní třídě, jen aby investoři měli hezké parcely. Ale co, hlavně že neskončíme jako Řecko.
JM: Většina lidí, díky kterým mohl bývalý režim fungovat, se po roce 1989 začala tvářit, že tady nežila. Tahle deformace a popření dědictví minulosti vytvářela a vytváří v jedincích potřebu být navenek lepší, než doopravdy jsou. To je možná jádrem téhle falešné morálky, tam se bere odvaha a drzost říkat, co je a není umění, co je a není pravda, a to i bez jakéhokoliv zdůvodnění. Čemuž už se oprávněně říká cenzura.