Co pro vás znamená slovo intelektuál?

Vnímám ho bez pozitivních i negativních konotací, jako neutrální slovo. Vzdělaný, přemýšlivý typ člověka, který by měl klást společnosti otázky a podílet se na jejím pohybu. V sousloví pražský intelektuál už možná cítím trochu jízlivost. Ale to je jen ten můj věčný souboj s intelektuálním snobstvím.

A co si představujete pod „intelektuálním snobstvím“?

Automatická přezíravost, blazeovanost, když se řekne Helena Vondráčková, Michal David nebo Karel Gott. Domýšlivost, že jsem lepší než statisíce lidí, než paní, co dělá celý den na poště, přijde domů a ráda si tu Helenku pustí. Netolerance a neschopnost přijmout, že vysoká kultura a střední proud vedle sebe mohou vcelku příjemně koexistovat. Absence úcty k zvládnutému řemeslu, k tomu, že má někdo velký hlasový rozsah nebo že umí složit melodické písničky, které se líbí – zůstaneme-li na hudebním poli. Intelektuální snobství je pro mě chybějící schopnost lidi pochopit.

Vy sám se považujete za intelektuála?

Objektivně vzato do této kategorie zřejmě spadám. Jako absolvent filozofické fakulty a autor čtyřiadvaceti knih, který se aktivně zapojuje do veřejného života, třeba i formou politických fejetonů nebo petic, se tomu označení asi nevyhnu. Ale není to slovo, které by mě napadlo mezi prvními dvaceti při případném vynuceném sebehodnocení. Považuju se spíše za nevzdělaného, vysokou jsem vystudoval v minulém režimu a teď pětadvacet let píšu knihy, zakládám rodiny, věnuji se svým přátelům a snažím se trochu žít. O nějakém celoživotním cílevědomém sebevzdělávání se moc mluvit nedá…

Vybíráte si v poslední době pro své romány konkrétní žánry. Biomanželku jste označil jako humoristický román. Mafie v Praze je detektivní thriller o propojení české politiky, podnikatelské sféry a mafiánských praktik.

Žánry jsou pro mě řemeslnými výzvami. Zkouším si, jestli je budu umět – mám už za sebou pohádky, fejetony, literární parodie, jednou chci napsat dívčí román pro své dcery. Baví mě nutnost respektovat žánrová pravidla. Věděl jsem, že pokud má být Mafie v Praze thriller, pokud to má být čtivé a zábavné, nemůžu text příliš zahltit reáliemi z české politiky, popisovat nekonečné pavouky, kdo co vytuneloval, kdo co ukradl, že naopak musím zůstat srozumitelný. Čili je tam velká míra zjednodušení a nepatrná nadsázka – třeba v tom, jak pojednávám ruskou mafii nebo některé politiky.

Mafie v Praze ale není jen detektivka.

Chtěl jsem, aby to byla navíc i nemilosrdná satira na zdejší poměry. Už pouhým sumarizováním všech podezřelých kauz totiž vzniká velmi neveselý obrázek české krajiny.

Po tom, co všechno jste v knize popsal, nemáte strach z odplaty?

Upřímně, strach necítím. Nevydávám to ale za statečnost, možná jde jen o naivitu. Říkám si, že investigativní novináři se vystavují mnohem většímu nebezpečí. Oni píší o konkrétních kauzách a konkrétních lidech. Já v předmluvě říkám, a není to alibismus, ale právní ochrana, že nechci odhalit, kdo vyinkasoval peníze za pandury nebo v čem jede Janoušek, ale na fiktivním příběhu zobrazit ten celkový marasmus, ve kterém žijeme.

Vy ale nejste se svými postavami od skutečných lidí daleko, zvlášť když se jmenují Stanislav Langross nebo Darek Balík.

Nemám v románu téměř žádnou informaci, která by se dosud neobjevila v novinách. Je pravda, že výjimečně zajdu dál, protože novináři se některých spojení dopustit nemůžou. Napíšou o sledování politiků na Praze 11, ale nikdo už neudělá spojnici směrem na magistrát a k mafiánům, kteří se kolem něho pohybují. Já to pod pláštíkem fiktivního příběhu udělat můžu, takže šéf bezpečnostní agentury LBA Boris Vítek je v mém románu poskokem pražského kmotra jménem Mord. Ať si každý za ta jména dosadí, koho uzná za vhodné.

Nebylo by prozřetelnější pojmenovat lobbistu třeba František Vomáčka, a ne Darek Balík?

To by mi přišlo moc ustrašené, trochu jako v minulém režimu: všichni to vědí, ale nesmí se to říct nahlas. Chtěl jsem to prostě našim známým mafiánům trochu zkomplikovat, hodit hrst písku do celého toho hladce fungujícího soukolí. Nedělám si iluze, že se něco změní. Stačilo by mi, kdyby jim ty špinavosti neprocházely tak snadno.

Zrovna dneska jsem četl v novinách, že syn Josefa Bicana chce nechat odstranit velkou fotografii svého otce ze slávistického stadiónu, když se teď majiteli klubu stali bratři Řebíčkové. To se mi líbí. Moje kniha je gesto podobného druhu. Slušný člověk by měl odejít, když do místnosti vejde podvodník, nesdílet s ním prostor. A možná že beletrie může všechny ty zlodějiny pojmenovat účinněji než noviny. Může se dostat i k lidem, kteří už noviny raději nečtou, protože v nich přestali nacházet happyendy.

Žádná z velkých kauz posledních let totiž není dotažená, nic se nikdy nedošetřilo. Teď jsem četl, že od policie odchází další vyšetřovatel případu pandur, objevuje se podivná snaha o diskreditaci šéfa ÚOOZ Roberta Šlachty, je to pořád dokola…

Michal Viewegh

Michal Viewegh

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Takže je to od vás takové občanské gesto?

Gesto rozhněvaného občana.

A gesto spisovatele? Byť už se u nás literáti nehlásí k roli „svědomí národa“.

Já se vždy takovému národněobrozeneckému pojetí bránil. Přijde mi strašně domýšlivé, aby se někdo považoval za „svědomí národa“. Na druhou stranu bych v době, kdy tu máme reálné miliardové tunely, reálné únosy, nevyšetřují se vraždy a tak dále, nemohl psát apartní detektivku o krádeži briliantů. To by bylo absurdní.

Dochází u nás k selhávání celého systému?

Zcela jistě ano. Už tu došlo k výraznému nabourání, ne-li zboření, základních pilířů demokracie. Můžeme mluvit o nezávislosti soudní moci, když tu dochází k prakticky neprůstřelné spolupráci zkorumpovaných politiků, mafiánů, policistů a státních zástupců? Proč se kmotr Janoušek schází v karlovarské kavárně s náměstkem vrchního státního zástupce Grygárkem? Proč se schází odvolaný ředitel protikorupční policie Vrba s exministrem Bartákem, podezřelým právě z korupce? Atak dále. Opravdu mě teď naštvala reakce na rozhovor s Andrejem Babišem, který velmi otevřeně a velmi konkrétně mluvil o lidech, co tunelují státní rozpočet – a někteří novináři pak psali o „hospodských kecech“. Ale vždyť to nejsou tlachy, nýbrž prokázané věci: miliardy pro Řebíčkův Viamont, zbrojař Musela „spadlý“ z posedu, pistole podstrčená vysokému úředníkovi ministerstva obrany, ozbrojené komando v České televizi – to přece nejsou nějaké konspirativní teorie, to všechno se opravdu děje.

Vraťme se k tomu, co by se vám po vydání knihy mohlo stát…

Může se ze mě stát třeba oběť diskreditační kampaně podle už mnohokrát použitého scénáře: Když je Rampula obviněn Zemanem, že pracuje pro kmotry, Rampula prohlásí, že pro kmotry naopak pracuje Zeman… Mám asi pět facebookových účtů, ale ani jeden jsem nezaložil já. Pod mým jménem tam píše kdosi jiný a podsunout mi může prakticky cokoliv – od fašistických názorů po dětské porno. Dokážu si představit i psychologický nátlak. Už jsem to ostatně jednou zažil. Když jsem psal Báječná léta s Klausem, tak mě kontaktovala BIS. Pozvali si mě do konspiračního bytu v Kaprově ulici a seznamovali mě s možnými riziky.

Co byste vzkázal tomu, kdo by řekl, že vzpírat se nemá smysl?

Mělo smysl psát v sedmdesátých letech dopis Gustávu Husákovi? Když to zjednoduším, Kundera tvrdil, že ne, že se tím moc akorát popudí, kdežto Havel říkal jo, že se to zdá být marným gestem, ale třeba se léty zúročí. A zúročilo.

Co bude výsledkem po přečtení vaší knihy? Deprese?

Rád bych věřil, že katarze. Satira má takový účinek. Aspoň se jim můžeme vysmát… Mám tam třeba postavu pražského primátora, který se převléká do dámského spodního prádla, což není samoúčelný vtip, ale metafora Bémova zbabělého, nemužného přístupu ke kauze Národní knihovny, kdy projekt jeden den označuje za oslňující stavbu, ale po Klausově intervenci je to najednou div ne zelený chrchel… Ale hlavně: usvědčit ministra vnitra ze spiknutí s mafiány, to zažije český čtenář jenom v knize.