Jako autor knih Las Horas, Die StundenDe Uren – tedy španělského, německého a holandského překladu mých Hodin, které jsou zároveň jedinečnými díly samy o sobě – jsem pochopil, že veškerá literatura je výsledkem překladu. Že překlad není jen běžnou prací určenou pro odborníka na konkrétní jazyk, ale dlouhou a složitou řadou přeměn, které se dotýkají spisovatele i čtenáře. Literární překlad je, jako mnoho jiných lidských činností, mnohem komplikovanější záležitostí, než by se mohlo na první pohled zdát.

Jako příklad nám poslouží jedna z nejslavnějších vět v historii literatury: Call me Ishmael. (Říkejte mi Ismael – pozn. překl.) Možná v ní poznáváte první větu Melvillovy Bílé velryby, a to navzdory skutečnosti, že už je starší než 150 let. Call me Ishmael. Pouhá tři slova. Proč se kolem nich tolik nadělá?

Mimo jiné vyzařují jednu ze základních, ale těžko postižitelných spisovatelských kvalit: autoritu. Spisovatelé musí od první věty mluvit ke svým čtenářům s určitou vážností. Jako při prvním tanci s novým partnerem. Každý, kdo zná základní kroky valčíku, foxtrotu nebo tanga (případně jakéhokoliv jiného druhu tance, který vyžaduje fyzický kontakt a pohotovou reakci na straně partnera), ví, že na parketu přijde chvíle, kdy se pozná, jestli to ten druhý umí. V horším případě se dozvíte, že proti vám stojí nováček a že se budete muset snažit i za něj.

Autorita je poněkud tajemnou kvalitou a je takřka nemožné ji nějak rozebrat. Překladatelův první úkol je tuto nepopsatelnou a nevysvětlitelnou sílu nastolit, a pak zachovat. Věta Call me Ishmael takovou sílu má, má i sebedůvěru. Ale obojí samo o sobě nestačí. Věta Pitomče, přečti si to je také silná i sebevědomá, ale přesto je méně pravděpodobné, že bude mít na čtenáře stejný účinek. Čím to je? Co dalšího Melvillova slova mají, co větě Pitomče, přečti si to chybí?

Nesou v sobě hudbu. Tady se překladatelské úsilí dál komplikuje. Jazyk fikce se skládá rovným dílem z významu a hudby. Věty by měly mít rytmus a kadenci, měly by zaujmout a potěšit ucho. V ideálním případě by vám věta přečtená v cizím jazyce měla něco připomínat, i když nebudete mít tušení, co ve skutečnosti znamená.

Zkusme na chvíli zapomenout, že slova Call me Ishmael něco znamenají, a zastavme se nad tím, jak znějí. Poslechněme si nejprve samohlásky, jsou čtyři, každá je jiná, a přitom v sobě všechny nesou měkký, uklidňující tón. Všimněme si také, jak je oddělují souhlásky. Otevíráme tvrdým /k/, naťukneme /l/ na konci slova call, které se v rozkošné symetrii odrazí i na konci slova Ishmael.

Většina čtenářů vám nejspíš neřekne, že na tato tři slova reagují kvůli jejich harmonii a symetričnosti, ale mnoho z nich obojí registruje podvědomě. Nejspíš se dá říct, že význam na nás působí silou, zatímco hudba nás svádí. Překladatelovým úkolem je obě kvality reprodukovat.

Chiamami Ismaele je italskou verzí téže Melvillovy věty, která se překladateli velmi povedla. I jako čtenář, který neumí italsky, mám pocit, že tato dvě slova opravdu znějí, jako by něco sdělovala – i bez toho, abych jim rozuměl. Ačkoliv se od anglického originálu liší, máme tu nový, stejně příjemný rozvoj samohlásek a symetricky rozsazené písmeno m.

Pokud překládáte Bílou velrybu, máte z krku jednu větu. Přibližně milión dalších na vás čeká.

Michael Cunningham

Michael Cunningham

FOTO: PRÁVO/Lukáš Táborský

Překladatele svých knih vybízím, aby při práci uplatnili co největší míru umělecké licence. Není to z mé strany žádné hrdinské gesto, jak by se mohlo zdát, ale během let naší společné práce jsem zjistil, že původní román je, svým způsobem, sám překladem. Není sice přeložený do jiného jazyka, ale je tím, co je autor schopen z obrazů ve své mysli přenést na papír.

A teď malé tajemství. Mnoho romanopisců – jsou-li pod tlakem a upřímní – přiznává, že je jejich kniha spíše hrubým překladem díla, které měli skutečně v úmyslu napsat. To je při psaní prózy jedno z nejvíce zdrcujících poznání. Několik měsíců, ale i let chodíte světem s myšlenkou na román, který ve vaší mysli přesahuje všechny myslitelné hranice, je brilantně komický i k uzoufání tragický, obsahuje všechno, co znáte, a vše, co si o lidském životě na téhle planetě dokážete představit. Je rozsáhlý, mysteriózní a nahání hrůzu. Je to katedrála postavená z ohně.

Jenže i v případě, že se dotyčná kniha docela povede, nikdy to není ta, kterou jste chtěli napsat. Je mnohem méně nevšední. Je objektem, sbírkou vět, a ani vzdáleně katedrálu ohně nepřipomíná. Máte z ní pocit, jaký ve vás vyvolá trochu nešikovný překlad ohromného mystického díla.

Překladatel tuto knihu v překladovém kontinuu posouvá o další krok. Překládá překlad. Nedokončené dílo. Má sice začátek, prostředek a konec, ale vlastně není hotové ani tehdy, když už konečně vyjde.

Jakýkoli román, pokud je alespoň trochu dobrý, není jen lehce neuspokojivým překladem romanopiscových ohromných záměrů, ale je také tím nejfinálnějším rukopisem, který zvládl sepsat, než zkolaboval vyčerpáním. Je vším, co jsem i já mohl udělat pro to, abych dnes nechodil z knihkupectví do knihkupectví, nevytahoval své knihy z polic a nevyškrtával z nich věty, kterých lituji, a nahrazoval je lepšími. Pro mnoho z nás nic jako definitivní text neexistuje.

To nás přivádí k otázce vztahu mezi spisovatelem a jeho čtenáři.

Toni Colleteová a Julliane Mooreová ve filmu Hodiny (The Hours).

Toni Collete a Julliane Moore ve filmu Hodiny (The Hours).

FOTO: Berlinale

Vyučuji tvůrčí psaní a jednou z prvních otázek, kterou svým studentům kladu na začátku každého semestru, je, pro koho píší. Odpověď v devíti z deseti příkladů zní, že píší pro sebe. Říkám jim, že to chápu, ale že je to stejné, jako kdybych si každý večer pekl dort jen pro sebe. Snažím se jim vysvětlit, že dorty i knihy jsou určeny ostatním. A že knihy, na rozdíl od dortů, jsou hlubokou, složitou interakcí mezi spisovatelem a čtenáři, byť jsou odděleni v čase i v prostoru.

Také jim připomínám, že nikdo nechce číst jejich příběhy. Příběhů je mezi námi spousta a v jednadvacátém století se literatury nahromadilo tolik, že málokdo z nás bude žít dostatečně dlouho na to, aby knihy z řádu skvělých přečetl všechny, o těch velmi dobrých ani nemluvě. My, čtenáři, totiž taky máme leccos na práci.

Žijeme obsáhlé a složité životy. Máme rozličná zaměstnání, protějšky a děti, o které je třeba pečovat, máme věci k zařizování a přátele, jež je třeba navštěvovat. Sledujeme současné dění. Na zahradě nám řádí krtek. Navštěvujeme kurzy francouzštiny pro pokročilé, učíme se degustovat víno a chodíme na lekce dějin umění. Hledáme důkazy, že nás partner podvádí, přemítáme, proč jsme se, propánajána, rozhodli pozvat v sobotu na návštěvu čtyřicet lidí; staráme se o peníze a tíží nás globální oteplování. Pravidelně si nahráváme pět nebo šest oblíbených televizních pořadů.

A náš spisovatel nám říká: Udělejte si pro můj příběh místo a čas. Nechte všeho, čemu se věnujete, a přečtěte si ho. Z úvodní věty by proto mělo být zjevné, že čtenáři nabízíme něco, co za to stojí.

Na tomto místě se sluší přiznat, že když jsem byl ve věku svých dnešních studentů, také jsem si myslel, že píšu pro sebe, jakéhosi neskutečného ideálního čtenáře, případně – ve chvílích nejvyšší tvůrčí zpupnosti – pro budoucí generace. Na výsledku to bylo poznat.

Lepší metodu jsem objevil až o několik let později, když jsem pracoval v kalifornské restauraci Laguna Beach. Jednou z místních hostesek byla žena jménem Helen. Bylo jí kolem čtyřicítky, takže pro mě byla jen o fous mladší než Metuzalém. Byla to srdečná, velkorysá paní se čtyřmi dětmi, kterou náhle a bez varování opustil manžel. Musela dřít a dřít a dřít. Brzy ráno pracovala v pekařství, přes den přepisovala rukopisy a po večerech v Laguna Beach usazovala hosty na jejich místa.

Helen byla vášnivou čtenářkou a její radostí na sklonku prací přeplněného dne bylo vlézt si do postele a hodinku si číst. Dychtivě spořádala, co jí přišlo pod ruku. Když jsme se poznali, zrovna měla rozečtenou rodokapsovou detektivku a mně, mladému intelektuálovi, nepřišlo na mysl nic lepšího než jí doporučit Dostojevského Zločin a trest. Přečetla ho za méně než týden.

„To bylo úžasné,“ řekla mi, když knihu dočetla.

„Myslel jsem, že by se ti to mohlo líbit,“ odpověděl jsem.

„Dostojevský je o dost lepší než Ken Follett,“ dodala.

„Jo.“ Na chvíli se odmlčela. „Ale není tak dobrej, jako Scott Turow.“

Ačkoliv jsem s jejím názorem na duel Dostojevský versus Turow úplně nesouhlasil, nadchlo mě, že Helen nemá žádný školou dopředu zformovaný názor na to, co by se jí mělo, nebo nemělo líbit. Jednoduše potřebovala totéž co každý dobrý čtenář: být pohlcena dějem, emocemi a pocitem, že se ocitá mimo svět, ve kterém žije.

Začal jsem přemýšlet o tom, že napíšu knihu, která by Helen oslovila. A můj styl psaní se najednou změnil. Uvědomil jsem si, že psaní není jen cvičením v sebevyjádření, ale spíše darem, který se spisovatel snaží předat svému čtenáři. Napsat knížku pro Helen nebo pro někoho, kdo je jí způsobem čtení podobný, není nesplnitelný úkol. Pomohlo mi, když jsem si uvědomil, že čtenář samotný v životě knihy a jejího překládání představuje poslední krok.

Jedním z nejpozoruhodnějších aspektů psaní je skutečnost, že si žádní dva čtenáři nikdy nepřečtou tutéž knihu. V případě filmu, hry, obrazu nebo písničky se budou naše názory lišit, ale bude nesporné, že jsme všichni viděli, nebo slyšeli totéž. Jedná se o reálné objekty. Obraz od Velázqueze je jednoduše tím, čím je, stejně jako Blue od Joni Mitchellové. Když vstoupíte do správného sálu v Pradu, nebo vám někdo pustí tohle cédéčko, uvidíte obraz a uslyšíte skladbu – nebudete mít na výběr.

Literatura ovšem bez aktivního čtenáře neexistuje. Vyžaduje jinou úroveň účasti. Slova na papíře jsou abstrakcemi a každý, kdo je čte, k nim přiřazuje jinou sbírku asociací a obrazů. Já sám mám živou představu o tom, jak vypadají Don Quijote, Anna Karenina i Huckleberry Finn, ale jsem si jistý, že je každý v duchu vidí jinak.

Helen zjevně nečetla tentýž Zločin a trest jako já. Nehledala v něm existenciální dílo. Zajímal ji detektivní příběh. Nemám jí to za zlé a myslím, že Dostojevský by také neměl.

Nicole Kidmanová a režisér snímku Hodiny (The Hours) Stephen Daldry.

Nicole Kidman a režisér snímku Hodiny (The Hours) Stephen Daldry.

FOTO: Berlinale

Čtenář překládá slova na stránkách pomocí vlastního lexikonu na základě svých zájmů, potřeb a úrovně porozumění textu. A právě zde se vyjevuje celá šíře překladatelského procesu; nejprve vidíme v pokoji spisovatele, jemuž se nad hlavou vznáší neskutečná vize, které se horko těžko snaží přiblížit pomocí slov. S ústupky vůči sobě samému text dokončí. Pak přichází překladatel, který se nám v obdobném souboji snaží přiblížit spisovatelovu vizi, zatímco bere v potaz zvláštnosti jazyka a vyprávění, které leží před ním. Pracuje, jak nejlépe dokáže, ale nikdy nebude spokojený. A nakonec přichází čtenář. Ten je z našeho tria vystaven nejmenšímu mučení, ale i on může dojít k poznání, že mu z knihy něco uniká, protože není pro její sdělení vhodným příjemcem.

Nemám v úmyslu naznačovat, že se spisovatel, překladatel a čtenář podílejí na skupinovém cvičení ve zklamání. To by bylo příšerně depresivní. A navíc nepravdivé.

Ale přesto; náš živočišný druh stále hledá katedrály z ohně a část potěšení ze čtení skvělé knihy spočívá v příslibu, že po ní přijde ještě další, taková, která nás zasáhne hlouběji a vynese výš. Útěchou při psaní knih je zase zdánlivě nezničitelná víra, že ta další bude lepší, rozsáhlejší a odvážnější, srozumitelnější i pravdivější. Naši existenci podmiňuje naděje, láska ke kráse a pravdě, zatímco děláme, co můžeme, abychom zametli s pochybnostmi a zklamáními.

My všichni jsme na hrdinské výpravě a nenecháváme se odradit sdíleným podezřením, že dokonalost, kterou v umění hledáme, se vyjeví zhruba s takovou pravděpodobností jako svatý grál. Toto je také jeden z důvodů, proč jsme my lidé nejen tvůrci, překladateli a čtenáři literatury, ale zároveň i jejími náměty.

Copyright © 2010 by Mare Vaporum Corp. Used by permission of the author. All rights reserved. / Použito se souhlasem autora. Všechna práva vyhrazena.

Esej do češtiny přeložila Zuzana Válková.