Obě mamutí finanční instituce se v Praze mimo jiné zavázaly, že usnadní odepisování dluhů nejchudším státům a založí nový fond, který pomocí nízkoúročených půjček výrazně urychlí boj s bídou na celém světě.

Kvůli této historické události, která byla zakončena vepřovými hody s Milošem Zemanem konanými na pražském Výstavišti, byly pořádány rozsáhlé policejní manévry, Praha se proměnila v jednu velkou pevnost, jejím obyvatelům bylo doporučeno, aby příliš nevycházeli, či pokud možno raději z města odjeli. Studenti a mládež byli ve velkých sálech postupně proškoleni. Bylo jim doporučeno, aby se příliš nebavili s lidmi, kteří budou protestovat, a aby se nezdržovali na ulici, pokud by viděli, že někdo někoho bije.

Politici oznámili, že Praha se díky této vysoce prestižní události přesunuje do kategorie opravdu významných měst, a ubezpečovali veřejnost, že miliardové náklady na rekonstrukci paláce, na techniku a na bezpečnostní opatření se během krátké doby bohatě vrátí. Jindy liberální komentátoři naznačovali, že by vůbec neškodilo, pokud by měli policisté v ulicích Prahy v onom třetím zářijovém týdnu o něco delší pendreky než obvykle. Také to se nám může jednou bohatě vrátit.

Uplynulo deset let, což je ideální příležitost k tomu, aby experti zhodnotili, jak se Světové bance a Mezinárodnímu měnovému fondu jejich rozhodný boj s bídou vydařil. Jindy tak výmluvní odborníci však zadumaně mlčí.

Jistě by nebyl problém vyzvednout ze světových statistik vhodné údaje, které dosvědčí, že lidem v chudých zemích se žije stále lépe a lépe. Statistiky už máme natolik sofistikované, že z nich lze doložit prakticky cokoliv. Třeba klesá podíl lidí, kteří si musejí vystačit s jediným dolarem na den. To je indikátor přímo k nezaplacení. Zvláště když nezohledňuje míru inflace a vývoj kurzu dolaru. Stačí pak vydělat si dolar a deset centů v době, kdy si za to koupíte méně než dříve za půl dolaru, a rázem přestáváte být chudí. Anebo je možno zprůměrovat příjmy stále bohatší elity a zbytku národa v kterékoliv zemi. Opět dostaneme vysoce optimistická čísla.

Přestože by bylo hračkou podobnými způsoby doložit, jak nadějně se v chudých zemích šíří bohatství a blahobyt, nikdo tak nečiní. Důvod je prostý. Za deset let od slavného pražského summitu se nebývalým tempem šíří bída a roste zadluženost přímo v zemích ekonomicky vyspělých.

Světová banka a MMF se chvástaly, že pomohou subsaharské Africe, a zatím hrozí, že zbankrotuje jižní Evropa od Portugalska po Řecko. Politici slibovali pomoc chudším zemím Asie, a zatím jim na pokraji finanční katastrofy stanula samotná Velká Británie.

Přední experti světových finančních institucí místo toho, aby zaplatili, co tak bez zásluh projedli na pražském výstavišti, dále hlasitě radí zemím, které jsou jakžtakž nad vodou, co mají dělat, aby nastartovaly nebývalou prosperitu a bídu s chudobou vymýtily. Když jejich recepty příliš nepomohly katastrofálně zadluženým zemím chudým, jistě pomohou zadlužujícím se zemím bohatým.

Václav Špale: Veselý pohřeb (2005), k vidění do 17. října v bývalém jezuitském kostele v Litoměřicích.

Václav Špale: Veselý pohřeb (2005), k vidění do 17. října v bývalém jezuitském kostele v Litoměřicích.

FOTO: Archív, Právo

Na slovo vzatí finanční odborníci soudí, že země Evropy, jejichž zadlužení prudce narůstá, se provinily příliš vysokými sociálními výdaji. Doporučují tyto výdaje radikálně osekat. Tuto jasnou ekonomickou logiku poněkud kalí fakt, že nejzadluženější jsou ty země, které dávají na sociálno nejméně. Mediteránní systém sociálního zabezpečení rozhodně není nijak plýtvavý. Spoléhá na to, že nemalou část sociální pomoci v případě nezaměstnanosti, stáří i zabezpečení rodiny s malými dětmi pokrývá poměrně silná rodinná solidarita, která na jihu Evropy dosud přetrvává. Proto patří podíl výdajů na sociálno od Španělska až po Řecko k vůbec nejnižším v Evropě.

Velká Británie, která byla ještě v sedmdesátých letech opravdu sociálně štědrá, od té doby pronikavě osekala své sociální výdaje. Udělala tedy přesně to, co experti Světové banky a MMF tak vřele doporučují. Přesto je podle mnoha hlasů dalším z adeptů na bankrot.

Spojené státy dnes prakticky žádný sociální stát neprovozují. Přesto je jejich zadlužení astronomické i ve srovnání s velkými evropskými dlužníky. Je to země privátních penzijních fondů, privátního pojištění v nemoci, vysokého školného, privatizovaného zdravotnictví i sociálních služeb. Udělala všechno to, co nás má od dluhů zachránit. Přitom se topí v dluzích mnohem více než my.

Naopak země opravdu sociálně štědré (Skandinávie, Francie, Belgie, Německo, Rakousko) na pokraji bankrotu zrovna nestojí. A to přesto, že v nich převládá veřejný sektor a stát má ve většině z nich v otázce sociálního zabezpečení velice silné slovo. Prý nás zadlužují přehnané požadavky odborů. Ale ve Spojených státech, v zemi zadlužené až po uši, je odborově organizováno méně než deset procent zaměstnanců. A jsou ve srovnání s Evropou hodně krotcí. Finanční odborníci musejí mít perfektně vycvičenou mysl, když dokážou tak suverénně a neochvějně odhlížet od reality. Jak to jen ty jejich think tanks dělají, že vědí všechno nejlépe i bez přemýšlení?

Přímo v zemích, které ještě nedávno chtěly vymýtit chudobu na celém světě, dluhy neutěšeně narůstají. Už ani nejde o to tento růst zabrzdit. Ve hře je spíše, na koho budou přesunuty, kdo je ponese a kdo je bude splácet.

Zatím se s jistotou ví, že to nebudou banky. Podle všech pravidel kapitalistického podnikání jim od dluhů, které svými nezodpovědnými spekulacemi nadělaly, pomáhá astronomickými finančními injekcemi stát. Přesně ten stát, který by podle zmíněných myšlenkových tanků neměl do ekonomiky pokud možno vůbec zasahovat. Základní poučku neoliberálů bude tedy třeba opravit. Stát, který má ve všem bezpodmínečně ponechat volnou ruku trhu, zasahuje pouze tehdy, když se neviditelná ruka zase jednou sekne. V těchto případech zasahuje tím, že tržním silám přesunuje diskrétně do kapsy peníze, o které na daních připravil (podle neoliberální radikálů okradl) daňového poplatníka.

Bez těchto kradených peněz by slovutné finanční ústavy jeden po druhém zkolabovaly. Kdo a z čeho bude zachraňovat soukromé banky, až si pravice vynutí další snížení daní? Opravdu nenapadlo nikdy nezávislé myšlenkové tanky, že bez poměrně vysokých daní nebude možno strategické soukromé firmy už napříště zachraňovat a udržovat je naživu pro ještě větší slávu neviditelného, spravedlivého a všemocného trhu?

Voláním po oslabení údajně příliš silného státu nastolují neoliberálové palčivou otázku: Na koho spadnou dluhy státu, který se zadlužuje mimo jiné proto, aby pomohl bankám? Základem státu jsou v demokracii nepochybně občané. Takže veškeré dluhy spadnou na ně.

Dělá se to jednoduše. Ti samí politici, kteří varují před nárůstem státního dluhu, dělají všechno pro to, aby se samotní občané zadlužovali co nejvíce. Mají vršit dluhy na každém kroku, plánovitě, naprosto systematicky.

Nejprve se mladý člověk zadluží, aby mohl zaplatit vzdělání. Slibuje se mu přitom, že teprve poté, až začne platit, stane se výuka skutečně kvalitní, doopravdy zajímavá a především – začne se mu pořádně vyplácet. Aniž by kdo zkoumal, zda na soukromých školách, kde se školné již dávno platí, je výuka kvalitní, zajímavá a dává perfektní uplatnění, mladý člověk je nalákán na své první zadlužení. Státu se tím uleví, neboť může o sumu vybranou od studentů snížit své výdaje na veřejné školství.

Pak je nutno sehnat bydlení, tedy zadlužit se s vidinou šťastného a poklidného domova. Hypoteční úvěry jsou lákadlem z nejmocnějších a snová bublina, kterou představa vlastního bytu či domku vyvolává, živí bublinu finančních produktů. Státu se tím uleví, neboť v konečné fázi může snížit své výdaje na podporu bydlení jenom na ty nejnutnější. Mimo jiné na nové bezdomovce, jejichž vysněný domek byl rozmetán prasknutím bubliny hypotečních úvěrů.

To se však už člověk blíží třicítce a je nejvyšší čas pamatovat na zajištěný důchod. Finanční ústavy nabízejí v sortimentu důchodového zabezpečení spoustu zajímavých produktů. Opět tím velkoryse ulevují státu. Jeho starost o klidné stáří se přesunuje na občany, kde získává podobu noční můry rizika krachu svobodně zvoleného soukromého penzijního fondu.

Mezitím postupuje zadlužení domácností v malých vlnkách. Protože nezanedbatelná část platu odchází na splácení bankovních produktů v podobě půjček na školné, půjčky na bydlení či důchodového spoření, je nutno brát si drobné úvěry na větší příležitostná vydání. Občan možná není vždy tak doslova veškerým zdrojem moci, o to nepochybněji je však veškerým, jediným, přímo univerzálním zdrojem splácení dluhů.

 

Už ani nejde o to růst dluhů zabrzdit. Ve hře je spíše, na koho budou přesunuty, kdo je ponese a kdo je bude splácet.

 

Přesun dluhů z bank na obětavý stát a ze státu na ještě obětavější občany má svůj generační rozměr. Ve vyspělých zemích Evropy i ve Spojených státech na tom byla výjimečně dobře generace narozená na přelomu třicátých a čtyřicátých let. Nasazení ve druhé světové válce jí nehrozilo, zato však na ni čekal neobyčejný rozkvět třiceti poválečných let. Vzdělání pro ni představovalo výtečnou investici, protože když přicházela na trh práce, počet vysokoškoláků na něm byl mizivý. Výdělky byly vysoké, nezaměstnanost zanedbatelná, pořídit si byt či domek nebyl v té době žádný velký problém. Do důchodu odcházela tato generace v době, kdy důchodový systém fungoval perfektně a dnes požívá nejvyšších důchodů v dějinách penzijního systému.

Vše, co dědeček s babičkou zvládli docela hravě, stává se velkým problémem pro mladé, kteří byli tak nešikovní, že se narodili teprve v osmdesátých, či dokonce v devadesátých letech. O těch posledních se v USA, Německu či Francii stále častěji uvažuje jako o odepsané generaci. Pořídit si vysokoškolské vzdělání je pro ně povinnost, nechtějíli příjmově klesnout pod úroveň svých rodičů. Stále dražší vzdělání se však v průměru finančně vyplácí stále méně, což přece odpovídá zákonu nabídky a poptávky. Pořídit si vlastní bydlení je stále více nad síly této generace. Během jejího krátkého života ceny bytů i nájmů vzrostly v zemích, jako je Francie, dvojnásobně. Také na penzi si musejí mladí připlácet stále více, i když už dopředu vědí, že v průměru nebude tak vysoká a vůbec nebude ta jistá, jako byly starobní důchody jejich rodičů a prarodičů.

Kvůli všem těmto vydáním se musejí mladé domácnosti stále více zadlužovat. Třem čtvrtinám z těch, kdo své dluhy nesplácejí, hrozí takzvané pasivní zadlužení. Nevzniká z nějaké rozhazovačnosti. Mladá rodina si bere úvěry potřebné na start do života a na krytí sociálních rizik, která stále méně kryje sociální stát. Pak přijde jedna ze tří hlavních pohrom: ztráta práce, vážnější nemoc, rozvod. Výsledkem jsou v každé z vyspělých zemí milióny domácností mladých lidí a lidí středního věku, které dluhy splácet nezvládají. O jejich zoufalé situaci a o tom, jak proti jejich zadlužení bojovat, se v pražském paláci zatím nerokovalo.

Každý ekonom, který si dokáže dát fakta do souvislostí, jistě hned vzpomene na Otce Goriota. Nebylo snad v tomto monumentálním Balzakově románu do posledního detailu předpovězeno leccos z toho, co nás potkalo?

Jen pro zopakování. Otec Goriot byl výrobce nudlí. Když zbohatl, provdal svou starší dceru Anastázii za urozeného šlechtice, mladší Delfínu dal za ženu slibnému alsaskému bankéři. Postupně celý svůj pracně nashromážděný majetek rozdal oběma dcerám, aby jim umožnil vychutnávat všechny svody života ve vyšší společnosti. Zemřel v naprosté bídě v zatuchlém pokoji v penzionátu. Teprve v posledních chvílích života dokázal nestydatý parazitismus svých dcer prohlédnout.

Běžného finančního experta, který obvykle hledá inspiraci spíše u Gobsecka než u Goriota, jistě v prvé chvíli napadne jednoduchý příměr. V dnešní Francii se stále častěji mluví o takzvané mendicité familiale, tedy o jakési rodinné žebrotě, která se projevuje tím, že mladí lidé se v řadě ekonomicky vyspělých zemí nechávají po stále delší dobu živit svými rodiči. Zpravidla nejsou schopni si bez jejich pomoci opatřit vlastní bydlení a poté, co rodiče svou pomoc omezí, zapadají do nemalých dluhů podobně jako kdysi Anastázie de Restaud.

Jan Keller

Jan Keller

FOTO: archiv, Právo

Můžeme se však pokusit o trochu sociologičtější výklad. Jak známo, současná bankovní a následná hospodářská krize se dotkla celých sociálních vrstev. Nijak zvlášť se však neodrazila v příjmech finančníků a politiků, kteří zodpovídají za chod bankovního sektoru. Opatření, která mají zacelit ztráty, ve svých důsledcích postihnou opět především střední a nižší vrstvy. Stejně tak je postihne (zejména v mladší generaci) další přesouvání dluhů ze států přímo na domácnosti, k němuž dochází pod heslem úsporných opatření a modernizace sociálního státu.

Otec Goriot je typickým příslušníkem středních vrstev. Je okouzlen životem vysoké společnosti, obdivuje ji a vydává i to poslední, co má, aby mohl na jejím životě alespoň prostřednictvím svých dcer participovat. Dokud měl peníze, živili v něm ti nahoře iluzi, že k nim patří. Brali ho na obědy, vozili do divadla, mohl se účastnit jejich večírků, které ostatně sám manželům svých dcer, zchudlému šlechtici i zkrachovalému bankéři, financoval. Pak ho svým hazardem v případě milence Anastázie a bankovními spekulacemi v případě manžela Delfíny dokonale zruinovali. Vyždímali z něho i poslední zbytek – docela příznačně prodal nakonec lichváři Gobseckovi i nárok na vlastní penzi. Poté ho ponechali bez pomoci jeho osudu.

Životní filosofie otce Goriota je jakýmsi manifestem myšlení středních vrstev v jejich poměru k vrstvám horním: „Není mi vůbec zima, je-li jim teplo, nenudím se, smějí-li se ony. Jednou poznáte, že člověk je mnohem šťastnější jejich štěstím než štěstím vlastním.“

Teprve pár okamžiků před smrtí si Goriot uvědomuje, že lidem jeho nižšího postavení je dovoleno obdivovat přepych těch horních, jen dokud to vše sami platí a vydržují. Když je horní vysají, bez milosti je odkopnou. Ubohý Goriot si to ještě, na rozdíl od našich vzdělaných středních vrstev, aspoň stihl uvědomit.