Článek
Když se řekne Jiří Lábus, většině lidí se vybaví komik. Vnímáte to tak?
Ano. A vůbec mi to nevadí, vždyť komik je vzácnost. Kolik je herců komiků? Daleko víc je herců dramatických vážných rolí, a je to tak na celém světě, nejen u nás. Takže je to opravdu vzácnost a jsem šťastný, že mi byl tento dar dán do vínku.
Jste čerstvým držitelem Českého lva za film Klauni. Když se řekne klaun, představím si spíš smutného člověka, který v sobě jakoby nese tu tíhu nutnosti rozesmát...
Já myslím, že klaun je takový trochu přesah. Že přestože rozesmává a baví, ať to je v cirkusech, v manéžích, v šapitó, na divadlech, zároveň ale, když je dobrý klaun, je tam ten most mezi srandou a zároveň takovým tím smutkem, který tu legraci strašně zlidšťuje.
Jste vy klaun?
Ne, to si o sobě netroufám říct. To je v podstatě vlastnost. Herec hraje roli, ale klaun se narodí klaunem a jako klaun zemře.
Znáte nějakého klauna?
Znám. Já myslím, že třeba mezi herci byl například Werich klaun. Nevyjadřoval se třeba pohybem, ale byl to úžasný slovní klaun.
Myslíte, že v každém člověku je kousíček toho klauna?
Nevím, jestli zrovna klauna, ale v každém člověku je něco tak jedinečného, že když to v sobě najde, tak má šťastný život. Ale bohužel se stává, že to člověk kolikrát vůbec nenajde.
Kdo vás naposled od srdce rozesmál?
Velmi často mě rozesmává Oldřich Kaiser svými reakcemi, které jsou mimořádné, úžasné.
Co je tím kritériem, podle kterého přijímáte role?
Podle toho, jestli mě ta role osloví. A vůbec to nemusí být velká role. Třeba jsem hrál malé role a věděl jsem, že pro ten film to má smysl. Třeba ve filmu Zapomenuté světlo jsem měl jednu malou scénu s Bolkem Polívkou a vím, že pro ten film byla strašně důležitá. Proto jsem tu roli taky hrál, ještě pod vedením Vládi Michálka, to byla nádherná práce.
Jaká je nejdůležitější vlastnost herce?
Musí se umět dívat. A musí si něco myslet.