Iveta Kováčová: Chci mít v písních romskou krev

Hrozně ráda bych panu řediteli Janečkovi řekla, aby si to ještě rozmyslel. Myslím si, že veřejnoprávní televize by měla mít člověka, který říká divákům, co uvidí a osobně se přitom k nim obrací a navíc ještě kultivuje češtinu. Hodně lidí, kteří zestárli, totiž zůstává samo. I na to si lze do jisté míry zvyknout, ale aby se docela nezbláznili, či nechtěli jen rychle zemřít, tak někoho potřebují. To je taky důvod, proč lidé milují seriály, vidí jejich hrdiny pravidelně a sledují, co je potkalo. Stejné je to s hlasatelem, který navíc hovoří přímo k nim. Já si najdu práci, ale až budu stará a sama, tak mi tu třeba bude chybět právě hlasatel.

Zatím dělám publicistku na ČT 24, což mě zajímá. Doufám, že se mnou nadále počítají, ale je to jen čtyřikrát do měsíce, a tak zkouším jít do nějakého časopisu, i když jsem to nedělala. Třeba tam budu uklízet.

Především jsme chtěli a chceme více koncertovat a podle těch "znalých" je právě tohle cesta ke splnění tohoto přání. Štěstím je, že máme člověka, co nás má rád a pomohl nám - ze tří čtvrtin pokryl náklady. Při natáčení druhé desky jsem si teprve uvědomila, co všechno nám poskytl Supraphon, kde nám zaplatili studio, producenta Ivana Krále, i když ten z toho nezbohatl, a ještě jsme dostali honoráře.

Ale ono je těžké s kapelou i jezdit, s muzikanty jsme příliš drazí, a tak přemýšlíme, zda nevystupovat jen ve třech, i když je obtížné písně dobře zazpívat a ještě se doprovázet. Ale uvažujeme o tom, protože dost lidí se vyjádřilo, že nejpůsobivější jsou na desce hlasy.

Původně jsem chtěla vydat svoje autorské CD, ale nakonec jsme to prohodili a natočili desku Triny. Bylo to taky proto, že moje skladby ještě nebyly tak docela připravené k nahrávání a tyto písně stejně jako u první desky jsem čerpala opět z dětství, z písní, které mám nasbírané z domova. Z písní, které jsme zpívali, když jsme se scházívali se svými přáteli. Pro mě mají jiný emocionální náboj.

Jako jediná Romka v souboru jsem na fázi vybírání písní a výrazně i na ty další sama. Romská hudba má určitá harmonická a rytmická specifika a já nemám chuť, důvod ani důvěru nechat to na někom jiném. Mám pocit, že se touto hudbou nejvíce prezentuji já, protože ji z celé kapely nejlépe znám.

Dost dlouho jsem do muzikantů šila, aby hráli to, co znám z domova, když jsme se sešli, hráli na mnohdy neúplný nástroje - dvě struny a třeba pivní láhve. Mělo to ale obrovský drive. Tohle jsem z nich nedostala, i když jsou to dobří muzikanti, ať už jazzoví nebo folkoví. Každý cítí hudbu po svém. Zatímco já jsem zůstala v rómských sférách, je jsem nechala existovat v jejich.

Dala jsem jim možnost, aby to na mě vybalili a oni to skutečně udělali. S většinou nápadů přišel Josef Štěpánek, který mě tím mile překvapil, protože jsem ho považovala v hudbě trochu za suchara, precizního, ale místy svázaného. A já chci mít v písních romskou krev a temperament, což se nám nedařilo. Když ale přišel se svými nápady a povedlo se je zapracovat do těsta, které nám pak pěkně nakynulo, dostali jsme se k výsledku, který je myslím velmi niterný.

Posunout se písně dají určitě, vždyť se předávají ústně, většinou ji někde někdo oposlouchá, nekouká na noty. Zpívá ji tak, jak to nejlépe dokáže a v tu chvíli zrovna cítí, takže nepotkáte dva Romy, kteří by tutéž písničku zapívali stejně, což je hezký. Něco tam ale musí zůstat.

Asi melodie. Myslím, že je chyba, když se romští muzikanti snaží o přílišnou stylizaci, když začnou moc opisovat od funky kapel, nebo od Anethy Franklin, Stevieho Wondera a Mariah Carey, což jsou myslím lidi, které Romáci obdivují a kopírují. Odposlouchávají, nedrtí se z not jako většina bílých muzikantů. Romáci mají sluch a cit, což je skvělé. Když slyší něco, co se jim líbí, do muziky to zapracují. Ale nečekáte od nich krkolomné a přejaté záležitosti z jiných stylů. Když se o ně pokoušejí, a ono se jim to daří, tak tím paradoxně ztrácejí