Jaké je strávit většinu života na turné? Nekomplikuje vám to osobní život?

Protože to děláme už tak dlouho, víme, jak si to zorganizovat. Všichni jsme ženatí, máme manželky a děti, ale teď už víme, jak to zařídit. Je to pro nás normální. A pořád nás to baví, na turné jezdíme skoro každé léto a letošní léto pojedeme zase. Máme to rádi.

Nebýváte z koncertování unavení?

Já unavený nejsem. Cestování je někdy docela drsné, ale když jdete každý večer hrát, je to dobré. Potom rád vyrazím ven a něco nového vidím. Na turné to sice nedělám často, klidně zabiju celý den v hotelovém pokoji, ale Praha je nádherné město, takže bych si rád vyšel a viděl více z České republiky. Jinak jsou samozřejmě skvělá místa na celém světě, krásná města, do kterých stojí za to vyrazit a objevovat je. Užívám si to. Projdu si město, dám si pivo...

Pamatujete se na svůj vůbec první koncert v Praze v zaniklém klubu U Zoufalců?

Ano, v roce 1993 jsme tam hráli před NoFX. Myslím si, že to bylo poslední vystoupení na turné. Hned poté jsme se vraceli domů. Byl to malý klub ve sklepě a já v té době pracoval jako bedňák pro NoFX, takže jsem musel nosit aparaturu tři nebo čtyři patra dolů. Ale byl to skvělý koncert, úplně bláznivý, super.

The Offspriung míří na Rock for People, Noodles první zleva.

The Offspriung míří na Rock for People, Noodles první zleva.

FOTO: Sony Music

V té době jste byli neznámá kapela. Jaké to bylo, když jste se krátce poté stali slavnými a místo v obskurních klubech jste hráli na stadiónech?

Bylo to divné. Když v roce 1994 vyšlo album Smash, během roku a půl jsme od hraní pro malou skupinu fanoušků přešli ke světovým turné. Byla to zvláštní doba, divili jsme se, co je to za zmatek. Nic takového jsme nečekali, punk rock byl přístupný, ale nedůležitý hudební žánr. Byl o něj malý zájem už na konci sedmdesátých let a v roce 1980, ale v roce 1981 byl zahnán zpátky do podzemí.

Nastoupila nová vlna, styly osmdesátých let, a na punk se pořád plivalo. Panoval názor, že punk rock je moc ukecaný na to, aby ho někdo podpořil. Dokonce když nastoupila Nirvana, což byla punková kapela, každý ji označoval za grunge, protože se lidi báli slova punk.

Čemu připisujete náhlou změnu pohledu na punk v USA?

Nirvana všechno změnila. Myslím si, že lidé chtěli něco nového. Hair metal, glam metal a stadionový rock byly v tu chvíli nudné. Nirvana nabídla něco nového a o pár let později kapely jako my, Green Day, Rancid a Bad Religion také přinesly něco nového. Pokračovali jsme pak v této linii.

Punk rock v zásadě zachránil rock. Objevil se v době, kdy hudba potřebovala, aby přišlo něco jako punk, aby ho to nakoplo do života.

Považujete se pořád za punkovou kapelu, i když hrajete na stadiónech?

Ano. Punk rock mi ukázal, kým chci být, řekl mi, že nemám přijímat věci takové, jaké jsou, ale očekávat něco lepšího. Řekl mi, že když je něco podělaného, tak to mám označit za podělané, nepřijmout to a něco s tím udělat. Jestliže je hudba otravná, vytvoř si vlastní hudbu.

Mnozí vám ale předhazují, že už punk nejste.  TV Smith z anglických The Adverts prohlásil, že americké kapely jako Green Day nemají punkový přístup, když hrají na stadiónech. Jsou součástí hudebního průmyslu. Možná s ním začali, ale už nejsou punk. Co vy na to?

Punk rock je dneska jiný, než byl v roce 1994 nebo 1984, kdy jsme začínali. Pořád se mění. Stále však platí to, co nás učil, a o čem jsem už mluvil – neakceptovat věci takové, jaké jsou, protože takové jsou kvůli tomu, že si někdo myslel, že by takové měly být.

Označil byste The Offspring za sociálně orientovanou kapelu?

Nemyslím si, že bychom někdy byli politická kapela jako Dead Kennedys, System of A Down či Rage Against The Machine. Nikdy jsme nebyli takoví. Přesto už od první desky klademe politické otázky a ukazujeme na věci, s nimiž se svět potýká. Jak už jsem řekl, ptát se světa okolo a nepřijímat ho, jaký je, je součást punk rocku.

Když zmiňujete Dead Kennedys, na jednom vašem albu hostoval jejich původní zpěvák a nejvýznamnější představitel politického punku Jello Biafra.

Ano, bylo to v úvodu alba Ixnay On Hombre, ve skladně  Disclaimer. Vyzvedl jsem ho a vzal ho na snídani, vždycky jsem chtěl posnídat s Biafrou. Je to velmi zajímavý chlapík. Mám ho moc rád a moc se mi líbí, co říká. Ne že bych s ním vždycky souhlasil, ale pokaždé si ho poslechnu.

Co vás přivedlo v roce 1984 k tomu, abyste hrál punk rock?

Byla to hudba, kterou jsme si zamilovali, první hudba, která byla generačně naše. Mám rád leccos z klasického rocku, ale to byla hudba mých bratranců, mého otce. Když jsem uslyšel punk rock, desku Sex Pistols, řekl jsem si, co to je, ta energie, síla, ta pokřivenost. To byl skutečný pocit. A vztek. A to se mi také líbilo. Byl jsem rozhněvaný mladý muž.

Je pravda, že jste se stal členem kapely, protože jste byl o něco starší a jako jednadvacetiletý jste ostatním už mohl kupovat drinky?

Částečně to pravda je. Byli už unavení tím, jak čekali, až jim někdo starší objedná pití. A když jsem tam byl já, mohl jsem kupovat alkohol. Ale byl jsem také obstojný kytarista  Hrál jsem déle, než kdokoli další v kapele, i když skvělý kytarista jsem nebyl. Ale mohl jsem kupovat piva...

Jak daleko pokročila práce na chystané nové desce?

Pořád na ní pracujeme. Děláme to po kusech. Něco jsme udělali loni, na dalším jsme začali pracovat letos. Byli jsme zalezlí ve studiu. Pracujeme s producentem Bobem Rockem, takže se řídíme podle jeho rozvrhu. Jde to trochu pomaleji, ale nakonec dáme desku dohromady.

Budete už hrát nějaké nové písně z chystaného alba na Rock for People?

Nejsem si jist, doufám, že budeme mít nějaké nové písně venku. Před vydáním desky novinky moc nehrajeme kvůli tomu, abyste si nenahrávali na iPhony živé verze alba.

Vyjde deska letos?

Doufám, že bude venku v létě. Ale určitě do konce roku.