Co vás vedlo k zorganizování tak gigantické přehlídky?

Chtěli jsme ukázat poklady české a slovenské kinematografie, dnes už v Polsku, ale bohužel i v Česku prakticky neznámé. Ten boom vynikajících filmů, který nám během pár let přinesl dva Oscary a renomé po celém světě. A které se dodnes jeví jako nezvykle odvážné, novátorské, některé až rebelské.

Jak přehlídka konkrétně vypadá?

Měl jsem radost, že na zahájení přijely hvězdy oné doby nejen z Česka: režiséři Jiří Menzel, Dušan Hanák, Andrzej Wajda a Marek Piwowski, což ukazuje úzké propojení české, slovenské a polské kinematografie právě v šedesátých letech.

S pomocí Národního filmového archivu se nám podařilo zorganizovat velký profesionální festival v rozměrech, jaké nemá v Polsku žádná kinematografie. Padesátka filmů, promítaných čtyři měsíce ve dvou renomovaných kinech, v pravidelném rytmu: každé úterý a čtvrtek. Divákům právě tento pravidelný rytmus umožní vidět co nejvíc snímků, udělat si ucelený obraz. Stačí si poznamenat: každé úterý či čtvrtek jdu na český film.

Jaký je zájem diváků o tyto už dosti staré české filmy?

Ten zájem v Polsku je obdivuhodný, a to především o komedie. Poláci si na českých filmech cení humoru a sebeironie, vidí v nich jakousi lehkost bytí. Abych trochu vyvážil ten pouze komediální žánr, založil jsem tu každoroční Festival nových českých dokumentů, o nějž je zájem v několika městech. Poláci mají velkou kulturu chození do kina a filmových klubů, ve Varšavě můžete vidět spoustu kvalitních filmů, nabídka je širší než v Praze a jsou tu moderní vkusná kina. Na středních školách se učí film.

Ředitel Českého centra ve Varšavě Petr Janyška

Ředitel Českého centra ve Varšavě Petr Janyška

FOTO: Karel Cudlín

Přehlídku organizujete také ve Vratislavi, proč právě tam?

Jednak jsme sousedé, Vratislav patřívala k českému království, je tam zájem o vše české. A také je letos evropským městem kultury, nabízí desítky projektů, a mým cílem bylo, aby se v nich objevilo co nejvíc české kultury. Český maratón je hlavním pilířem filmové části roku kultury, žádná jiná země tam nic podobného nenabízí. Zatím je kino stále plné.

Ostatně působit výrazně mimo hlavní město je mojí stálou strategií. Polsko je velká decentralizovaná země, má skoro 40 miliónů obyvatel a města jako Vratislav, Krakov, Gdaňsk, Štětín, Poznaň nebo Lublin mají svůj vlastní život, své univerzity, opery, filharmonie, muzea současného umění, média. Aby bylo českou kulturu v Polsku skutečně vidět, musí se dostat do všech větších měst.

V kolika z nich už jste pořádali větší akce?

Loni v několika desítkách. Každou výstavu, každý projekt nabízím v co nejvíce místech. Hodně pracujeme s festivaly, jsou jich tu desítky. Vše, co na nich ukážeme, vidí neskonale víc osob než izolovanou akci. Pořádáme také hodně výstav na česká, v nejširším slova smyslu historická témata, jež v krajích vždy vyvolají zájem: Jan Palach, Václav Havel, Jan Hus, kresby Helgy Hoškové z terezínského tábora, v Polsku velmi populární Bohumil Hrabal. Vernisáže vždy spojíme s větší či menší konferencí nebo kulatým stolem za účasti polských i českých expertů, zahrneme do ní studenty.

Zdá se, že v Polsku se pracuje dobře…

Opravdu velmi dobře. Samozřejmě bych potřeboval víc lidí a větší rozpočet, loni jsme se podíleli na 128 projektech Ale je tu velký zájem o všechno české dění a o kulturu, z ní hlavně o film a literaturu, a to je podstatné. Vše, co u nás vyjde zajímavého, se v Polsku do dvou let přeloží. Škoda že v Čechách je reciproční zájem daleko menší, přitom polská kultura je na světové úrovni: film, divadlo, komiks…

V minulých letech tu liberální vlády rok co rok otevíraly velké kulturní stavby a instituce evropské úrovně: Palác hudby ve Vratislavi, Evropské centrum Solidarity, nové divadlo v Gdaňsku, koncertní halu v Krakově, podobnou v Katovicích, tam též supermoderní podzemní Muzeum Slezska, Židovské muzeum Polin ve Varšavě. Všechny tyto stavby se staly centry moderního, do budoucnosti a do Evropy otevřeného života, a co je důležité, stahují k sobě mladé lidi.