Tento prastarý dualismus vyjadřují tvůrci instalací velkoformátových skleněných ploch a zrcadel do sálů galerie.

Protože hrají zrcadla hlavní roli, pojmenovali organizátoři výstavu Akčytom Relcig jako symbol zrcadlového převrácení všeho, tedy i jmen obou protagonistů.

To, co oba umělci udělali v oblasti hmotné tvorby, vytvořil už v šedesátých letech minulého století geniální kytarista Jimi Hendrix ve formě duchovní. Jedna z jeho skladeb se totiž jmenuje Room Full of Mirror, tedy Pokoj plný zrcadel. Text pojednává o tom, že jeho hrdina žil v pokoji plném zrcadel a neviděl nic jiného než sebe.

Identický pocit získá každý návštěvník procházející sály galerie. Na velkých bílých stěnách visí kusy skla, které mají mírný sklon a odráží procházející postavy z různých úhlů. Mnohde není jasné, kde končí stěna a kde začíná odrazná plocha. Vzniká překvapivé řetězení na sobě nezávislých obrazových impresí, člověk se najednou stává sám sobě uměleckým artefaktem a zároveň se dostává na obrazovou plochu i s dalšími návštěvníky, které třeba vůbec nezná. Přesto s nimi sdílí na chvíli určitý ohraničený prostor.

Z něj však může libovolně vystupovat a zase do něj vstupovat. Zažívá si svůj individuální mikrokosmos, ve kterém se nachází v roli jedince, který sám se sebou musí vytvořit určitou kompozici a zároveň je závislý i na obrazech, které vytvářejí jiní lidé.

Svět je však makrokosmos, ze kterého nelze jen tak vystoupit a zase se vrátit. Musíme v něm žít či jen koexistovat i s dalšími jeho účastníky. Výstava dua Cígler, Motyčka nám dává návod, jak s takto rozdanými kartami hrát.