Šestačtyřicetiletý filmař, který se proslavil snímky jako Rodinná oslava (Velká cena poroty v Cannes 1998) nebo Hon, se v něm v příběhu několika lidí, respektive rodin, které se rozhodly žít společně v jednom domě, vrací do vlastního mládí. Thomas Vinterberg mluvil v Berlíně s novináři o filmu i o životě mimo mantinely tradiční rodiny.

Ne všechny vztahy model soužití několika rodin přežily. Co vás vedlo k natočení filmu o rozpadu rodiny?

Nepsal jsem o špatně fungující rodině, psal jsem zpověď o svém dětství, které jsem v takové komuně prožil. Jasně, je to drama, ale tak to prostě v životě chodí – lidé se rozvádějí, umírají… Ale kdysi byli schopni větší pospolitosti. Dnes, když přijedu do Kodaně, vidím spousty lidí, kteří žijí úplně sami. Jako by lidstvo ztratilo smysl pro kolektiv. Mně to chybí.

Je to zároveň film o pomíjivosti. Čas pomine, lidé a vztahy pominou, i to dětství pomine. Najednou něco skončí a já jsem se nikdy nenaučil pochopit proč a jak se s tím vyrovnat.

 Scenárista a režisér filmu Thomas Vinterberg.

Scenárista a režisér filmu Thomas Vinterberg.

FOTO: Reuters

Je to také film o ztrátě ideálů – hrdinka filmu na začátku vyznává tradiční model rodiny, pak je to ona, kdo přesvědčí manžela o prospěšnosti jiného život, a nakonec se stane obětí svých vlastních ideálů, když si její muž najde jinou, velmi mladou ženu.

Je to brutalita. Lidi mohou nahradit jiní lidé a to je brutální. Sám jsem to několikrát udělal, a je to brutální! Kostlivcem ve skříni tohoto filmu pak je strach ze smrti, o kterém nechceme jenom mluvit, chceme o něm křičet.

Co si vy sám myslíte o otevřených vztazích?

To se ptáte, když vedle mě sedí moje žena? (herečka Julie Agnete Vangová, představitelka dívky, za kterou odejde manžel hlavní hrdinky – pozn. red.). Ale vážně, nikdy jsem na otevřený vztah nevěřil, nicméně u současné mladé generace oceňuji, že věci zkouší. Chtějí utéct před stereotypem každodenního života, chtějí zkoušet „free style.“

Je to film o pomíjivosti. Čas pomine, lidé a vztahy pominou, i to dětství pomine. Najednou něco skončí a já jsem se nikdy nenaučil pochopit proč

V době mého dětství té pospolitosti bylo asi víc, než mohlo být zdrávo, ale generace mých rodičů to také aspoň zkoušela. Uvažovali v mantinelech každodenního stereotypu jinak a mně to připadá velice odvážné. Nešlo o volný sex, drogy, náboženskou sektu ani bio -styl, byl to jen pokus žít jinak, což samozřejmě mělo své následky, a spousta z toho nefungovala. Moji rodiče se v rám ci tohoto života také rozvedli, oba z komuny odešli – a já tam zůstal, protože mi bylo sedmnáct a moc se mi to líbilo.

Je váš film zároveň jakousi metaforou toho, co se děje v dnešní Evropě a jak se snažíme řešit uprchlickou krizi?

To je pozoruhodná otázka, protože já bych nikdy nenatočil film o politice. Kdyby poslání filmu bylo od počátku z mé strany tak jednoznačné, nezbyl by prostor na zvědavost, napětí, co se v příběhu stane.

 Trine Dyrholmová se Stříbrným medvědem pro nejlepší herečku festivalu

Trine Dyrholmová se Stříbrným medvědem pro nejlepší herečku festivalu

FOTO: ČTK/AP

Ale když už se o tom bavíme, strašně se v té souvislosti stydím za to, že jsem Dán, stydím se za dánskou politiku. A kdyby existovalo v tomto filmu cokoliv, co by inspirovalo lidi k tomu, aby pomáhali a neponižovali ostatní, byl bych nesmírně šťastný.

Role muže a ženy se hodně proměnily, někdo dokonce tvrdí, že se úplně vyměnily. Co si vy myslíte o dnešních ženách?

Za prvé, nechápu ženy jen jako ženy, ale jako jednotlivce. Některé ženy žijí více jako muži, dokonce více než někteří muži, které znám. Anaopak – někteří muži jsou více ženami než některé ženy, které znám. Je to velice individuální a já se snažím dozvědět se co nejvíc o člověku jako takovém, o křehkosti a smyslu soužití obou pohlaví. Snažím se porozumět slabostem stejně jako silným stránkám.

Společně s Larsem von Trierem a dalšími skandinávskými filmaři jste před deseti lety vydali manifest Dogma 95, který stanovil pravidla, jejichž podstatou byl návrat k jednoduchosti filmu, odmítnutí postprodukčních úprav a soustředění se na postavy a příběh. Cítíte podobné tendence i dnes?

Myslím, že když v Cannes v roce 1998 vstalo ze sedadel 1400 lidí a tleskalo Rodinné oslavě – tři z jejích tvůrců jsou dnes tady s naším novým filmem –, byl to začátek konce. Přes noc se Dogma stalo nejen úspěchem, ale i módou.

V mé zemi můžete dokonce koupit zatracený Dogma nábytek. Jenže to mělo mít jiný význam, tohle nebylo v plánu.

Dneska pijeme drahé víno, někteří z nás jsou bohatí – já to ovšem nejsem. Bavíme se o starých i nových časech, ale nic nenaznačuje, že bychom vytvořili nové Dogma.