Tato hra patří k nejpolitičtějším a zároveň i nejkomplikovanějším Ibsenovým dramatům. Z čistě vědeckého odhalení, že zamořená voda prosperujících lázní ve skutečnosti pacientům škodí, se odvíjí politické soupeření o moc, v němž se rozostřují hranice pravdy, lži, spravedlivého boje a osobních motivací, a které v postavě doktora Stockmanna sahá až k zpochybnění samotných základů demokratické společnosti.

Ostermeirův Nepřítel lidu zážitkem roku

Nepřítel lidu vzbuzoval už v době premiéry na začátku 80. let 19. století vášnivé debaty o žánru hry, která v sobě nese prvky komedie, tragédie i společenského dramatu. Od té doby se interpretace hry přiklánějí tu na jednu, tu na druhou stranu. Poslední razantní výklad nabídl Thomas Ostermeier na scéně berlínské Schaubühne, inscenace byla k vidění na posledním ročníku Mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni a v právě zveřejněných nominacích na Ceny divadelní kritiky zaujímá pozici největšího zážitku ze zahraničního divadla loňského roku. Jeho Stockmann byl postavou, u níž se sympatie publika přelévaly tu na jednu, tu na druhou stranu, a jehož boj s městskou radou o lázně kontaminované průmyslovými zplodinami vyzníval opravdu aktuálně.

Ve vinohradské inscenaci v režii uměleckého šéfa souboru Juraje Deáka je Stockmann od začátku ve vědomí diváků budován jako sympatická postava. S až prvoplánovou názorností se divákům předvede jako milující a pozorný otec svých dětí i vzdělanec vlastnící obrovskou knihovnu, veselý bonviván a požitkář, dychtivě zakouslý do svého vědeckého odhalení a očekávající, že ho městské společenství náležitě ocení („No, nejsem dobrej?“). Ve své naivitě a nadšení je ale zároveň od počátku komickou figurkou, v dnešní společnosti naprosto nepředstavitelnou a nereálnou.

Stockmann jako umanutý solitér

A stejně tak se vyvíjí i dál - mimo společensko-politický kontext, solitér, uzavřený do sebe, takže lze souhlasit s tím, když ho okolí označí za sobce. A na rozdíl od Ibsenova textu, kde při něm věrně stojí jeho žena i rodina až do konce, zde se od něho postupně všichni odvracejí jako od nebezpečného, politováníhodného i škodlivého fanatika. Do této polohy ho režie zjevně čím dál posunuje (jak jinak si lze vyložit náznak Stockmannova hajlování?), až ho nechá skončit jako šílence, ohrožujícího s puškou v ruce vlastní rodinu, uvízlého ve své samotě jako v definitivním pochybném vítězství. Bez sympatií rodiny a zjevně i publika.

Igor Bareš jako doktor Tomáš Stockmann v inscenaci Nepřítel lidu v Divadle na Vinohradech.

Igor Bareš jako doktor Tomáš Stockmann v inscenaci Nepřítel lidu v Divadle na Vinohradech.

FOTO: Viktor Kronbauer

Igor Bareš hraje Stockmanna zcela v duchu tohoto výkladu a hlavně svého plnokrevného hereckého naturelu, zpočátku jako bezelstného a radostného naivu, který jen málo chápe reakce okolí, a nakonec jako samozvaného elitáře nacházejícího východisko ve své výjimečnosti až k téměř mstivé zkáze. Je to výkon úctyhodný, přesto tato postava působí roztříštěná do několika poloh, z nichž se jen stěží dá složit uvěřitelná lidská bytost.

Ostatní postavy jsou proti Ibsenově textu zjednodušené na více méně jednobarevnou charakteristiku - Stockmannova žena Kateřina (Simona Postlerová) je daleko více ochránkyní rodinného krbu než Stockmannovou souputnicí a oporou, postavy novinářů Hovstad (Václav Jílek) a Billing (Marek Lambora) jsou klišovitými figurkami prodejného tisku, Aslaksen (Oldřich Vlach) jako opatrnický směšný konzervativec.

Ivan Řezáč a Petr Kostka vytvářejí zajímavé figury

Nejsoudržnější a nejuvěřitelnější postavou je tu Stockmannův bratr a starosta města Petr, jehož Ivan Řezáč hraje jako umírněného, dobře se ovládajícího a taktiku společenských her ovládajícího politika. A Petr Kostka předvede v Mortenu Killovi své herecké umění vytvořit i na malé ploše celistvou figuru: nejprve divákům ukáže rázovitého staříka rozkuráženého radostí z napadení politické opozice a poté chladného a cynického taktika ve chvíli manipulace se závětí, kdy má všechny trumfy v rukou.

Vinohradský Nepřítel lidu je pokusem o aktuální přečtení Ibsenovy hry, který ale nedrží příliš pohromadě. Na jedné straně aktualizační neonacistická skupinka povykujících demonstrantů, na druhé zkarikované figurky Ibsenovy hry. Leccos z politické argumentace samozřejmě zazní povědomě, ale ve výsledku působí Ibsenova hra přece jen jako ze zcela jiného tisíciletí.

Henrik Ibsen: Nepřítel lidu
Překlad František Fröhlich, režie Juraj Deák, úprava Juraj Deák a František Tománek, scéna Pavel Kodeda, kostýmy Jana Smetanová, hudba Ondřej Brousek. Premiéra 19. února 2016 v Divadle na Vinohradech Praha.

60%