RECENZE: Čerň a stříbro je dobrý mainstream

Jde o knihu, kterou bychom bez rozpaků mohli označit jako kvalitní mainstream, aniž by v tom bylo cokoli urážlivého. Příběh je jednoduchý, ale ne banální, jazyk pak srozumitelný, ale ne prostý. Autor sleduje osud manželů, kteří si na společný život teprve zvykají. Možná i kvůli své nevyzrálosti uvítají, když se jejich životy protnou s hospodyní Annou. Její racionalita a věcnost jim poskytují jakousi kotvu, k níž se v těžkých chvílích vážou.

Anna funguje jako jistý garant jejich vztahu. Rozdělila v domácnosti role a zasahuje v okamžicích, kdy se blíží krize. Její postavu můžeme chápat jako rodičovský, nestranný element, který ústřední dvojici chybí a bez něhož by možná neobstála. Giordano tak naráží na zajímavou otázku - co pojí v dnešní době, která přeje neustálému obměňování a novým zážitkům, lidi v páru? Hlavní postavy nemají příliš času se nad takovou otázkou zamyslet, protože ta se zdánlivě sama vyřeší - manželům se narodí syn. A zatímco jeden život začíná, druhý začíná zvolna uhasínat. Anna má totiž rakovinu.

„Příběhy o rakovině jsou všechny stejné,“ prohlašuje znuděně hrdinův psychoterapeut a ukazuje tak, jak je společnost tématem smrtelné, rozšířené nemoci unavená a raději od ní odvrací oči, ačkoli je to v dlouhodobém hledisku pošetilé. Díla, která o rakovině vyprávějí, tento motiv často zamlčují, aby neodradila čtenáře či diváka. Oba manželé pak sledují, jak Anna pozvolna odchází. Její smrt zároveň otevírá otázku, jestli přežije jiný živý organismus, který je na ni napojen - manželství postav.

Hlavním nedostatkem Giordanovy novely je, že ve jménu srozumitelnosti někdy sklouzne k tomu, že z komplexních otázek vytváří instantní životní pravdy: „Chybí mi způsob, jakým nám dodávala odvahu. Lidi jsou na odvahu tak skoupí,“ povzdychne si třeba manželka. Autor měl k předkládání podobně mělkých postřehů o životě a smrti vždy sklony. Zatím se mu je daří držet na uzdě, avšak i tak se čtenář místy neubrání pocitu, že by knize prospěla přísnější redakce, která by podobné zádrhele pomohla odstranit.

I přes tyto výtky se dá říct, že by spisovatel jako Paolo Giordano byl přínosem také pro současnou českou prózu, jejíž někteří autoři se od spojitosti s mainstreamem rozhodně distancují. Přitom, jak se ukazuje, jde o typ literatury, který je na knižní scéně potřebný.