Julie nechce, aby okolí o Agnesině původu vědělo, a tak děvčátko vydává za Kubánku. Její lež však dostává v průběhu let trhliny, až se pravda nakonec stejně dostane ven. Pro dospívající Agnes je zjištění, že jí matka tolik let lhala, těžkou ranou, která se podepíše na jejich už tak poškozeném vztahu.

Románový debut Viktorie Hanišové obstojí jako psychologická sonda do komplikovaného přediva mezi rodičem a dítětem. Ve světě, který autorka stvořila, je výchova procesem, v němž nelze vyhrát. Snaha ani dobrá vůle na obou stranách ještě nic nezaručují. Stačí totiž pár křivd, pár neúmyslných nešťastných poznámek a citové pouto se nenávratně poškodí. To může působit jako skličující představa, avšak je tu střízlivé jádro: všichni rodiče chybují, ať se snaží sebevíc.

V čem však kniha klopýtá, je vykreslení otázky rasismu. Hanišová párkrát trefně tematizuje české „nejsem rasista, ale…“, avšak její pojetí romské identity se víceméně omezuje na dvě možnosti – stát se pokorným členem slušné společnosti, nebo pád na dno. Julie například vidí riziko, že by Agnes mohla dopadnout jako zpěvačka Věra Bílá (čili špatně), přičemž by své dceři přála osud Ivy Bittové, „dámy s upravenými vlasy a decentním vystupováním“.

Zjednodušování na pouhé znaky se pak netýká jen Romů. Těhotné ženy v knize nejsou schopny řešit složitější problémy, Juliina kamarádka z dětství, která vychovává čtyři děti, je samozřejmě obézní a její intelektuální obzory nesahají dál než ke sledování pořadu Sama doma a Juliina matka coby představitelka mlčící většiny odpoví na otázku, co dělala v srpnu 1968, že se jim ono léto urodilo hodně rynglí. Z některých postav tak příliš trčí autorská snaha demonstrovat na nich určitý jednoznačný postoj, což však nutně oslabuje jejich živost a uvěřitelnost.

Nepřiměřená očekávání

Postava Julie si zřídkakdy klade nepříjemné otázky nebo zpochybňuje svá rozhodnutí. Její důsledné zaměření pouze na cíl a nic jiného, má pak v sobě takřka psychopatologické prvky.

Juliiny přeostřené ambice, které na dceru uplatňuje, sice můžeme chápat jako její několikrát zmiňovaný strach z „volání krve“, ale základem této nezdravé rodičovské cílevědomosti je strach a nejistota.

Julie mateřský instinkt přehlušuje pravidly a normami, které jí vnucuje okolí, a ona nedokáže vzdorovat. Otázka, jestli se při výchově nesnažíme dítě zbytečně vměstnat do tabulek a předpřipravených, vymezených kategorií, je důležitá. Dnes už ostatně existuje třeba mobilní aplikace, která podle dětského pláče vygeneruje návrh, co by potomek mohl potřebovat.

Svět, jak ho vykresluje Hanišová, je plný neautenticity a nepřiměřených očekávání, která se nevyhýbají ani vztahu matka–dítě. Tragédie Julie a Agnes pak spočívá v tom, že ani jedna z nich není schopna tato očekávání vědomě odmítnout. Klopýtají vedle sebe, ale jsou vlastně samy, znehybněny strachem, že svým chováním tu druhou zklamou.

Anežka tak není románem, který by si pokládal provokativní otázky o tom, co je původ, nakolik je důležitý a jak moc nás (ne)ovlivňují geny. Namísto toho jde o pozoruhodnou knihu, která vykresluje, jak obludnou důležitost jsme se naučili přikládat názoru „rozumné“ většiny.

Viktorie Hanišová: Anežka
Host, 250 stran, 269 korun

Celkové hodnocení: 65 %