Po vítězství v SuperStar vyšlo album s písněmi, které jste v soutěži zpívala, a pak jste trochu zmizela. Co se stalo?

Po skončení SuperStar jsme my, soutěžící, byli vpuštěni do reálného světa šoubyznysu, který je drsný. Všichni jsme se v něm učili chodit, zjišťovali, jak funguje, a poznávali jsme další lidi. Já jsem dávala dohromady svou kapelu a skládala písničky pro desku. Makala jsem.

V čem pro vás byl šoubyznys drsný?

Za mnohými z nás, kteří jsme byli v SuperStar, přišli různí lidé a nabízeli nám pomoc. Spousta z nich ale sliby nedodržela. Já se spálila také a musela jsem si srovnat v hlavě, co chci a jak toho dosáhnout. Skládat písničky a mít kapelu mi přišlo jako nejlepší cesta. Musela jsem se také naučit být – řekněme – drsnější. Dnes už například neskáču radostí, když mi někdo něco slíbí, ale počkám si, až na tom ten dotyčný začne pracovat a budou výsledky.

Vítězství v SuperStar vám tedy nezaručilo profesionální management a další jistoty?

Samotná soutěž nic nezaručila. Všechno, co se pak stalo, už byl další krok. Některých z nás se různé managementy ujaly, jiných ne. Důležité ale bylo, aby manažer byl pro vás ten správný. Měla jsem možnost jezdit po různých akcích a diskotékách a zpívat na hudební podklad coververze. Já ale chtěla mít vlastní kapelu a písničky. Stálo mě to spoustu nervů a úsilí, ale vyplatilo se to.

Proč jste chtěla hrát s kapelou?

V Děčíně, odkud pocházím, jsem měla kapely už od dvanácti let. Ty první byly hrozné, hráli jsme Nirvanu a já bubnovala. Tehdy nám to ale přišlo úžasné, protože jsme fungovali a byl rámus. Pak přišly punkové kapely Smíšený zboží a Neřesti, které byly také skvělé.

Potom následovala SuperStar a já se ocitla v jiném světě. Všechno bylo takové načančané, mělo to řád, věděli jsme, co máme dělat a kde máme být. Ráda na to vzpomínám, protože jsem se naučila spoustu věcí. Když jsem ale tenhle svět opustila, rozhodla jsem se pokračovat v tom, co jsem dělala předtím. Jenom už to neměl být punk, ale rock, a mělo to být profesionálnější.

Skládala jste písničky už před soutěží?

Ano. První jsem napsala v šestnácti. Jmenuje se Malá večerní a na albu Sirkama je poslední. Naučila jsem se tenkrát na kytaru první tři akordy a mamka mi řekla, ať si už konečně zkusím napsat písničku, protože mi je nikdo psát nebude. V tom měla naprostou pravdu. Napsala jsem tedy první písničku a pak v tom pokračovala. Navíc mě ve škole nejvíce bavila čeština, takže jsem psala i texty. Většinou o svých láskách.

Podporovali vás rodiče ve vašem vztahu k hudbě?

Rodiče jsou inženýři a samozřejmě si přáli, abych je následovala. Chodila jsem i na vysokou školu, ale musím říct, že to u mě na kariéru inženýra nevypadá. Baví mě hudba a naši se s tím smířili. Vždycky mi fandili. Když jsem hrála v prvních kapelách, chodili se mnou jako dozor. Stáli stranou a snažili se být nenápadní.

V SuperStar mi fandili z domova, nejezdili na přenosy s transparentem. Posílali mi hlasy a nepotřebovali být v záběrech kamer. A podporují mě dodnes. Album Sirkama jsem si připravila a vydala sama. V tom mi také hodně pomohli.

Jak dlouho jste písně na desku skládala?

Psala jsem je v období od svých šestnácti do třiadvaceti let. Většina z nich je o mých láskách, o klucích a pro kluky, se kterými jsem chodila. Je to vlastně taková série příběhů mých lásek.

V některých jsou pěvecky náročné pasáže, které jste dobře zvládla. Na co si jako zpěvačka troufáte?

Vždycky jsem si troufala na všechno, ale někdy to dopadlo špatně. V SuperStar jsem například zpívala písničku od Celine Dionové v originální tónině a málem mi to utrhlo hlavu, a porotě také. Vyhecovat se nechám snadno, protože je to dobrodružné a vzrušující.

Když si ale píšu písničky, snažím se brát ohled na to, aby se mi pohodlně zpívaly. Teď to mám navíc ztížené tím, že na koncertech hraju na kytaru. A protože jsem rocková zpěvačka, mám ji zavěšenou dost dole, aby to dobře vypadalo. Sice mě to při zpěvu trochu omezuje, ale myslím si, že to zvládám.

Kde se vzal váš vztah k češtině?

Víte, věřím na reinkarnaci a myslím si, že jsem v minulém životě byla ruský spisovatel. Nikdy jsem v Rusku sice nebyla, ale miluju knihy tamních autorů, čtu je a baví mě jejich jazyk, respektive skvělé překlady do češtiny.

Vždycky mě také bavila slohová cvičení, nemám problémy s gramatikou a napsala jsem několik sci-fi povídek. Mám je doma, píšu je pro sebe pro radost. Jsem lempl na technické věci a matematiku, ale jazyk mě opravdu baví. Tím pádem i psaní textů.

Jaký je váš další hudební plán?

Chtěla bych s kapelou odehrát co nejvíc koncertů a docela dobře se nám v časovém harmonogramu plní festivalové léto. Píšu už také písničky na další desku.