Její program bude průřezem toho nejlepšího od Jethro Tull a bude pojatý jako příběh kapely nahlížený z blízké budoucnosti.

Do České republiky přivezete rockovou operu Jethro Tull The Rock Opera. Jak vlastně vznikla?

V létě roku 2014 jsem projížděl sever Itálie. Pozoroval jsem tam různé přístupy k zemědělství a přemýšlel jsem, co by tomu říkal starý Jethro Tull, po kterém jsme kdysi pojmenovali naši kapelu. Byl to zemědělský průkopník, který v osmnáctém století vynalezl secí stroj. Našel jsem si, že ve skutečnosti navštívil Francii a Itálii a učil se tamním zemědělským postupům.

Chci, aby se lidé bavili a smáli, ale pod těmi úsměvy jim nabízím vážnější témata

Říkal jsem si, že by bylo zajímavé vzít jeho příběh a zasadit ho do současnosti nebo blízké budoucnosti, zamyslet se nad tím, co by asi dělal, kdyby měl být zemědělským inovátorem zítřka.

Co by tedy podle vás dělal?

Bude třeba, abychom jednali velmi chytře a přišli s postupy, jak zvýšit zemědělskou produkci. Je to nezbytné, protože populace roste, probíhá klimatická změna a my čelíme výzvě, jak na méně půdy vypěstovat více jídla. Bude to docela drsné. Musíme se naučit pracovat s biotechnologiemi.

Spousta lidí nechce jíst geneticky modifikované potraviny, bojí se. Ale v budoucnu je budeme muset přesvědčit. Bez těchto technologií devět a více miliard lidí na planetě nenakrmíme.

Britský zpěvák, hudebník a skladatel Ian Anderson.

Britský zpěvák, hudebník a skladatel Ian Anderson.

FOTO: archív kapely

Také by bylo záhodno jíst méně masa, protože je to velmi plýtvavá varianta stravování.

Ale lidé to musí přehodnotit sami, nesmí to být tak, že jim to řeknu já nebo vláda. Koneckonců, vyřešilo by se to samo, kdybychom se začali k ženám chovat jako k sobě rovným. Je mnoho zemí, kde se k nim lidé chovají jako k druhořadým sluhům mužů. Nebudu je jmenovat, to může každý sám. Jmenujte je a zostuďte je. Ale vraťme se k věci. Líbilo se mi to jako podtéma příběhu. Nepředkládám příběh o klimatických změnách, politice a ekologii, je to jen podtext.

Chci, aby se lidé bavili a smáli, ale pod těmi úsměvy jim nabízím vážnější témata.

Jaké jsou ohlasy fanoušků? Nechají si od vás kázat?

Smějí se a užívají si koncert. Nepřemýšlejí o žádné z těch hlubokých myšlenek, a to je v pořádku. Má to být zábava. Přišli, aby slyšeli své nejoblíbenější písničky od kapely Jethro Tull, a my jim to plníme. Navíc v pestré, barevné podobě, dokonce s hosty. Nepotřebuji, aby to poselství plně prožili, proto tam nejsem. Jsem na pódiu, abych lidi bavil. Pro své osobní uspokojení ale potřebuji něco sdělovat. Nechci jen přijít na pódium a být jukebox na dvou nohách. Nebo dokonce na jedné.

Jak moc se změnily aranže skladeb Jethro Tull pro tuto operu?

Jsou tam nepatrné změny, abych mohl odvyprávět příběh. Kvůli tomu jsem také změnil některé texty – jsou tam písně, které mají pár jiných slov nebo třeba celý refrén. Někde jsem změnil třeba ty na já, nebo já na my. Aranže jsou ovšem téměř shodné s původními nahrávkami.

Prý v opeře zazní i zcela nové skladby. Jsou to skutečně novinky z poslední doby, anebo nezveřejněné písně ze starých časů?

Je v ní pět nových písní. Napsal jsem je nyní, abych doplnil detaily příběhu. Jsou to krátké skladby. Navíc jsou použity krátké přechody mezi písněmi, které je spojují a uvádějí v operním stylu. Proto jsem to nazval rocková opera.

Ale hudební styl není klasicky muzikálový nebo operní, je to rock. Nejsem s tím názvem moc spokojený, ale nevymyslel jsem nic, co by lidem výstižněji naznačilo, o co jde.

V hudební historii vzniklo několik rockových oper. Které máte rád?

První, kterou si pamatuji, je Tommy od skupiny The Who z roku 1974. To je asi archetyp rockové opery. Ale zahrnul bych pod ten pojem i dobrou práci Andrewa Lloyda Webbera a Tima Rice, pokud budeme chápat rockovou operu jako rockovou hudbu v uspořádání, které nese příběh.

Alanis Morissette je skvělá písničkářka, ale nechtěl bych se vedle ní každé ráno probouzet a dělat tu osudovou chybu, že bych se jí zeptal, jak se cítí

Vy jste ale vždycky rád v hudbě vyprávěl příběhy, je to tak?

Někdy jsem vyprávěl příběhy, jindy šlo spíš o popis. To dokonce častěji. Jsem jako krajinomalíř, který chce lidi dostat do svého obrazu. Rád mluvím o lidech, ale ne v portrétním stylu. Nepředkládám kontext.

Jsem spíš takový pozorovatel lidí a podmínek. Někdy vyprávím příběh, někdy řeknu něco o sobě. Ovšem ne příliš často, protože opravdu zřídka kdy píšu o svých emocích. To dělám ze všeho nejméně.

Proč?

Dělají to všichni ostatní. Všichni mladí autoři o nich napíšou svou první písničku. Upřímně, je to docela nudné. Když je vám víc než dvacet, už jste si tím vším prošli a není tak zajímavé poslouchat Alanis Morissette, jak o tom zpívá pořád dokola.

Je to skvělá písničkářka, ale nechtěl bych se vedle ní každé ráno probouzet a dělat tu osudovou chybu, že bych se jí zeptal, jak se cítí. Také by mi to mohla začít vyprávět a musel bych si zacpat uši, protože už jsem to všechno slyšel.