Novinku jste oznamovaly už v roce 2010, leč vyšla až o pět let později. Proč?

Buštíková: V roce 2010 jsme ji začaly točit, ale ukázalo se, že to tak rychle nepůjde. Nechtěly jsme nic uspěchat. Slíbily jsme si, že na desce nebude ani jediná zbytečná nebo, jak se říká, do počtu písnička.

Chtěly jsme, abychom i po vydání cédéčka všech dvanáct skladeb zpívaly dál s chutí a láskou. Daly jsme si načas, ale myslím, že to nebylo na škodu. Máme od Petra a Pavla ORM na albu sedm zbrusu nových a nám na přání napsaných krásných písniček.

A zbytek?

Buštíková: To jsou coververze zahraničních písní. Dostat svolení nazpívat je s českým textem je ale dnes záležitost na delší dobu. Vlastníci zahraničních autorských práv chtějí k žádosti minimálně překlad českého textu do angličtiny a v mnoha případech vyžadují i celou nahrávku.

Její výroba ovšem stojí nemálo peněz a vždycky hrozí, že ji nemusejí v češtině schválit. Pak nezbývá, než se za nějaký rok pokusit zažádat o schválení znovu, anebo zamáčknout slzu a vše hodit rovnou do koše.

Vlková: Samozřejmě, vyzkoušely jsme si to na vlastní kůži. Myslely jsme si například, že text k písni Láska spoutá nás je takříkajíc v suchu. Měly jsme ho schválený už před několika lety.

FOTO: Supraphon – Marie Votavová

Netušily jsme ale, že se mezitím změnili vlastníci autorských práv původní písně a že text tím pádem schválení pozbyl. Na poslední chvíli muselo vydavatelství Supraphon expresně zažádat o nové schválení a my jen s napětím čekaly, jak to dopadne. Když nám přišel nový souhlas, jásaly jsme jako na silvestra.

Plyne z toho pro vás nějaké poučení?

Vlková: Ano: není nad to mít své domácí autory! A my je naštěstí už od svého vzniku máme.

V osmdesátých letech jste na české scéně platily za spíše diskotékovou dvojici. Jak jste přistupovaly k novým písničkám?

Buštíková: Věděly jsme, že bychom se neměly příliš vzdalovat zvuku z doby, ze které nás fanoušci znají nejvíce, ale zároveň jsme chtěly nabídnout písničky více poslechové než za každou cenu okatě taneční.

Vlková: Nicméně několik jich tam také je, aby Kamelie zůstaly Kameliemi. Ať k poslechu, nebo k tanci, písničky jsou melodické se spoustou zajímavých hudebních nápadů autorů Petra a Pavla ORM.

V posledních letech to vypadalo, že Kamelie tak trochu zmizely. Bylo to tak?

Buštíková: Nebylo. Neustále jsme pracovaly i koncertovaly, jako vždycky. Jenom nám naše písně nehrály televize ani rádia, a tak vznikl dojem, že Kamelie nejsou aktivní. Média mají obrovskou moc. Když se bude písnička hrát třikrát za den, bude z ní nejspíš hit, i kdyby to ve skutečnosti byl třeba úplný blábol.

FOTO: Supraphon – Marie Votavová

Vlková: Ano, takzvané intenzivní nasazení v rotacích je v dnešní době sen každého interpreta i skupiny. Může se stát, že tímto způsobem se i z průměrné písničky stane hit. Spoléhá se na to, že si posluchač častým omíláním nakonec zvykne i na něco, co ho napoprvé nezaujalo, možná dokonce iritovalo. Ale po pravdě řečeno, že by se úplně každá písnička kvůli silnému nasazení do vysílání stala zákonitě hitem, za to bych ruku do ohně nedala. Do uší posluchačů se ale každopádně dostane. A co víc si přát?

Co se týče našeho novinkového alba Trend, daly jsme si na něm, spolu s autory hudby a textů, velmi záležet. Proto věříme, že se alespoň některé písničky budou hrát a že si u posluchačů své místečko najdou.

Kterou byste jim doporučily?

Buštíková: Třeba některou z prvních tří – Tak to prostě chodí, Aspoň chvíli mi dej a První láska je vzácná.

Vlková: Anebo třeba i ta čtvrtá, případně pátá až dvanáctá… To dopředu nikdo neuhádne.

Opravdu?

Buštíková: Když jsme začínaly, první naše skladby byly koncipovány pro tehdejší východoněmecký trh. Jezdily jsme tam vystupovat, a Petr a Pavel ORM nám napsali písně Jako Robinson a Formule1. Jako Robinson se ale v Německu nechytila, zatímco u nás se stala hitem hned. A hraje se dodnes...

Vlková: Na druhou stranu, když jsme slyšely poprvé demosnímek od ORMů na písničku Hej, pane šenku, bylo nám jasné, že to bude hit. Eda Krečmar napsal výborný text a my jsme nepodcenily ani choreografii, ani kostýmy. Televize navíc natočila doprovodné video, které se opravdu povedlo.

Jaký je rozdíl mezi životem zpěváka v osmdesátých letech a dnes?

Buštíková: Nikdy jsme neměly nikoho, kdy by nás tlačil, a nikdy jsme nikoho o nic neprosily. V osmdesátých letech přesto platilo, že když se hudebním dramaturgům písnička líbila, tak ji nasadili do vysílání. Nejsem si jistá, jestli to tak funguje i dnes.