Jak se zrodila vaše láska k žánrům reggae a ska?

Nejdřív jsem objevil rythm and blues. Rodiče měli sbírku desek. Tak jsem narazil na Prince Bustera a začal jsem hledat. Zamiloval jsem se do ska a přidal jsem se ke kapele The Big. Měl jsem pak štěstí, že jsem si zahrál s kapelami, jako jsou The Specials nebo Bad Manners. Dnes dělám víc a víc reggae. Ale nevážu se na jeden žánr. Hraju blues, country, jazz, cokoli.

Devět let jste byl frontmanem kapely The Big. Proč skončila?

Neměli jsme jít kam dál. Koncertovali jsme a publikum se zmenšovalo. Tak prosté to je. Ale máme materiál na další album, takže si myslím, že ho ještě natočíme. Abychom to dotáhli do konce, protože když jsme skončili, neměli jsme hotovo. Sice tomu asi nikdo nebude věnovat pozornost, ale to je v pořádku. Musíme to udělat kvůli vlastní příčetnosti.

Vystupujete sólově. Jak se to liší od hraní s The Big?

Mám víc svobody. Můžu si dělat, co chci. Ale člověk je zase pod větším tlakem, protože je v tom sám. Aspoň z ničeho nemůžete obviňovat nikoho jiného. Nedávno jsem pracoval s Freddiem Notesem a Dennisem Alcaponem, což jsou klasici jamajské hudby. Když pracujete s hudbou lidí s takovou historií a odkazem, jste hodně svázaní. Má vlastní hudba je naprosto svobodná.

Znamenají pro vás ska a reggae pouze hudbu, nebo i určitý životní styl?

Pro mě je to jen hudba, ale když jsem přijel sem, vidím, že kolem hudebních žánrů je vystavěná celá politika, že se spojují s módou a podobně. Já prostě jen miluji hudbu, neovlivňuje to mé smýšlení.

V rámci scény mají The Big status legendární kapely. Proč?

To je mýlka. Lidé občas britské scéně připisují víc zásluh, než má. Lidé k ní často vzhlížejí a já si nejsem jist, že to je správné. Myslím, že toho máte u vás víc, než si myslíte. Britským kapelám je připisována nějaká automatická hodnota. Myslím, že to je jen v našich hlavách. Mnozí adorovaní britští interpreti jsou příšerní muzikanti.

Co jste si pomyslel, když vás česká kapela oslovila k produkci alba?

Oslovila mě asi dva měsíce před nahráváním a já nechápal, proč mě chce. Jako umělec jsem totiž nikdy služeb producentů nevyužíval.

Proč ne?

Možná je to arogance, nevím. Vždycky jsem si hudbu produkoval sám. Časem jsem ale pochopil, proč The Chancers potřebovali někoho, kdo jejich písně dotáhne do konce. V té kapele je mnoho osobností. Je tam několik talentů, jež dokážou napsat dobrou píseň. A jsou tam také různé názory.

Potřebovali někoho, kdo udělá několik kroků a rozhodne, kdy je píseň hotová. Jinak by ji upravovali donekonečna. Nicméně materiál, který vytvořili, byl úžasný. Jinak bych za nimi do studia nepřijel.

Co vás na té spolupráci nejvíc bavilo?

Je jich devět a každý z nich je úplně jiný. Někteří mají mezi sebou vztahy na pomezí lásky a nenávisti. Bylo úžasné s nimi být ve studiu a vidět všechny ty osobnosti společně tvořit. Jsou jako dvě nebo tři kapely v jedné. Můj úkol byl, aby zněly jako jedna kapela. Je to jejich síla i slabina zároveň. Díky tomu nikdo nezní jako oni. To je podle mě cenné, protože osobitý zvuk je dnes vzácností.