Jeho režie neilustruje, ale vytváří asociativní obrazy. Opera je pro Špinara stylizovaný tvar, s nímž zachází nepopisně, v duchu svého obrazivého režijního gesta. Jako základní metaforu volí obraz člověka-hudebníka, jehož touha po volnosti se koncentruje do gestiky sugerující hudební výkony. Lágr je špinavou koncertní síní s rozbitým torzem klavíru, který figuruje i jako zraněný orel, a s modrými plastovými pytli odpadků. Špinar neinscenuje jednotlivé příběhy vězňů, ale jejich pocity, sny, trýznění, všechno to, co je za slovy.

Koncertní křídlo místo zraněného orla

První obraz koncentruje k vytvoření povědomí o výlučně mužském společenství a jeho diferencovaných vztazích a rituálech, ve druhém –  souvislosti s inscenovanou hrou o Donu Juanovi – vytryskne potlačovaná mužská sexualita groteskně-brutálním způsobem, ve třetím dějství se divák ocitá v horečnatém snu možná umírajícího Aljeji, možná kteréhokoli z vězňů či z nás. Svět se vyčistil, špinavá realita zmizela, a s ní se v bývalém lesku vyloupla i koncertní síň, vězeňské hadry nahradily fraky a bílé košile a místo vyléčeného orla stoupá k nebesům koncertní křídlo.

 Sex v groteskně-brutální podobě je součástí světa bez žen.

Sex v groteskně-brutální podobě je součástí světa bez žen.

FOTO: ND - Patrik Borecký

Obraz světa bez žen posiluje i důsledně mužské obsazení všech rolí – včetně Aljeji a Poběhlice. Když do tohoto světa vpluje v posledním dějství žena v ostře rudé róbě, je to velmi působivé. A její křehké dívčí tělo, které se vyloupne z vězení atraktivních šatů, se zmítá stejně zoufale jako duše vězňů v křeči, opětovném vzepětí a pádu a v marné touze po osvobození naráží do stěn v šíleném tanci smrti.

Milostný trojúhelník mezi vězni

Jemné posuny ve výkladu postav, které Špinar do Janáčkovy opery vnesl, neodporují hudební ani dramatické logice příběhu – milostný trojúhelník mezi Lukou Kuzmičem, Aljejou a Gorjančikovem prolíná operou zcela organicky, posiluje charakteristiky všech tří figur a zejména finále druhého dějství, kdy se Luka a Gorjančikov měří pohledy nad zraněným Aljejou, je o to dramaticky vyostřenější. Sloučení některých postav do jedné vězeňské společenství jen zpřehlednilo a zkoncentrovalo.

Záleží jen na divácích, zda se oprostí od svých konvenčnějších představ (ovšem existují u nás vůbec představy o Janáčkově tak málo uváděné opeře?) a nechají se vést labyrintem Špinarových obrazů, které jim ponechávají dostatečný prostor pro vlastní fantazii a doslovení.

 Špinarova inscenace pracuje s metaforou koncertní síně a hudebníků.

Špinarova inscenace pracuje s metaforou koncertní síně a hudebníků.

FOTO: ND - Patrik Borecký

Po hudební stránce je nynější nastudování Janáčkovy opery citlivým kompromisem mezi původní, respektive Mackerrasovou a Tyrrelovou verzí, a dodatečnými úpravami Osvalda Chlubny a Břetislava Bakaly.

Dirigent Robert Jindra cítí Janáčka lyričtěji, než bývá zvykem, a v patřičných dynamických kontrastech, bohužel jeho úsilí naráží zjevně na hráčské bariéry orchestru, dojem z Jindrova pojetí kazí nepřesné nástupy, hráčské chyby i nevyrovnaný a rozházený zvuk, v němž zaniká plasticita a barevnost Janáčkovy partitury, jak ji dokonale vystavěl v posledním berlínském nastudování této opery Sir Simon Rattle.

Návrat Štefana Margity v parádní janáčkovské roli

Vyrovnanému pěveckému obsazení dominuje Luka Kuzmič alias Filka Morozov pěvecky i herecky dokonalého Štefana Margity, který vytváří detailně rozehranou studii muže, jenž se z vězeňského kápa a psychicky vyrovnaného člověka rozpadá do alkoholické trosky.

Je dobře, že se Margita ve své parádní janáčkovské roli, kterou prezentoval na řadě předních operních scén, může konečně představit také domácímu publiku. Hlasově i herecky přesvědčivý je Gorjančikov Františka Zahradníčka, v postavě Aljeji se vyplatilo obsazení mladého tenoristy Michala Bragagnola namísto obvyklé „kalhotkové“ verze, výborný je i Šiškov Pavla Remenára, Skuratov Josefa Moravce a další sólisté přesně sloužící celku inscenace.

Pochvalu zaslouží i mužský sbor Národního divadla posílený o členy Českého národního sboru a se sborem organicky splývající sedmičlenná mimicko-taneční skupina, účinně rozehrávající množství akcí, zejména při vězeňském divadelním představení. A samozřejmě Jana Vrána v precizním tanečně-mimickém ztvárnění němé Akulky v závěrečném dějství.

Zleva Štefan Margita (Luka Kuzmič), Josef Moravec (Skuratov) a Michal Bragagnolo (Aljeja) v inscenaci Z mrtvého domu

Zleva Štefan Margita (Luka Kuzmič), Josef Moravec (Skuratov) a Michal Bragagnolo (Aljeja) v inscenaci Z mrtvého domu.

FOTO: ND - Patrik Borecký

Inscenace Z mrtvého domu přináší na jeviště Národního divadla konečně pokus o moderní inscenační jazyk i koncízní výklad, a to nepopisnými, obrazivými prostředky.

Leoš Janáček: Z mrtvého domu
Dirigent: Robert Jindra, režie: Daniel Špinar, sbormistři: Martin Buchta a Miriam Němcová, choreografie: Radim Vizváry, scéna: Lucie Škandíková, kostýmy: Iva Němcová, světelný design: Martin Špetlík, dramaturgie: Ondřej Hučín. Premiéra 14. května 2015, Národní divadlo Praha.

Celkové hodnocení: 80 %