RECENZE: Irena Pavlásková natočila eroticko-komediální drama Fotograf

Saudkův skutečný život je velké drama: od dětství, kdy prošel spolu se svým dvojčetem Kájou koncentračním táborem v Osvětimi, přes desetiletí, která prožil jako dělník, jehož fotografie nikdo neznal, slávu ve světě a „námluvy“ Státní bezpečnosti až k popularitě, uznání a cenám i na domácí půdě. Bohatství, chudoba, nahoru, dolů. A mezitím spousta zábavy, milostných avantýr, výstředností i samoty.

Irena Pavlásková o Saudkovi natočila už počátkem devadesátých let GEN a pak několik let pracovala na přípravách hraného filmu. Soustředila se v něm na zmíněných osm let s několika drobnými připomínkami minulosti, které zřejmě nejpřesněji kopírují Saudkův osud.

Ty jsou nicméně velmi letmé, a místy tak vzhledem k celku zbytečné, protože se jen dotknou věcí, jež byly v Saudkově životě podstatné. V té souvislosti naopak vyvolá otazník absence sebemenší zmínky o dvojčeti Kájovi.

Úvodní část filmu naladí na velmi zábavnou notu: poznáváme Saudkovo prostředí, kde defilují a jsou hojně oplácávány a zbožňovány kypré zadnice i ňadra obdivovaných žen, kde se pije a souloží, jiskří Janovy bonmoty, fórky, včetně těch notně obhroublých, i černý humor.

Líba, která přichází jako mladičká nevinná asistentka, se postupně zabydluje v Janově životě i posteli. Tak uplyne pět let. V těch se však bohužel děj nikam neposouvá, nic nového nepřináší, jen stále a časem už i poněkud přebujele až nudně opakuje totéž: kypré tvary, hysterické výlevy, obhroublost a sem tam trocha něhy.

A pod tím celkem záhy pevná jistota, že toho šíleného člověka, který má své běsy i touhy, utíká před problémy, a ač má strach, neustále si na další maléry zadělává, čeká jeden opravdu veliký. I ten, kdo by náhodou neznal Saudkovy skutečné, mediálně značně propírané rodinné vztahy, už po chvíli ví, jaký malér právě přijde.

Přesto právě ve chvíli, kdy začne situace mezi Janem (ten jediný se ve filmu jmenuje jako ve skutečnosti) a Líbou houstnout, film se zhluboka nadechne. Střípky ze Saudkova nevázaného života i z výjevů, jak inscenuje své obrazy, dostanou pevný dramatický tvar a spolu s ním i velké napětí.

Tato závěrečná část má největší vnitřní sílu, je režijně i střihově výborně zvládnutá a je jen škoda, že jí předchází zbytečně dlouhá část střední.

Karel Roden hraje skvostně a je hlavní oporou celého filmu. Doslova se převtělil do Jana, aniž by kopíroval Saudka, obdařil postavu velkým charismatem, ale současně i přesnou mírou nesnesitelnosti. Roden je sošnější, mladší, ale rozhodně uvěřitelný a báječně živočišný i něžný, má humor a elegantní nadhled.

Velmi dobrá byla i volba jeho partnerky. Máša Málková zvládla postavu Líby a postupnou proměnu jejího charakteru s grácií a je Rodenovi přesnou partnerkou – v jeho stínu, ale s jasnými konturami, což plně odpovídá vztahu obou postav.

Točit film o žijícím, navíc velmi známém a kontroverzním člověku je bezesporu z diváckého hlediska atraktivní. Nabízí se sice úskalí v podobě otázek, co je a co není pravda, i případných protestů dalších žijících lidí (klíčová postava Líby má zcela evidentně reálný předobraz). Před tím se však film šikovně chrání hned úvodní scénou, v níž spolu na lavičce sedí Saudek a Roden, a před kamerou se domluví: „Budeme si radši vymýšlet.“

Diváci se tak mohou ptát nejvýš sami sebe, co je pravda, co jen jeden pohled na konkrétní situaci, a co je fikce. Ale především se mohou bavit (podle nátury někteří možná i pohoršovat) a případně si zamudrovat, jak je to s těmi mezilidskými vztahy složité.