Jak můžete psát román ve dvou?

Začalo to tak, že kolega Petr Luňák mi poslal text, zřejmě na něj přišla middle life crisis, a místo toho, aby si koupil červené autíčko, tak že napíše knížku. Poslal mi ukázku, mně se to docela líbilo, ale říkal jsem, že s tím bude strašná práce a že rozhodně nebudu dělat redaktora. Ať to napíše celé on – a pak se uvidí.

On navrhl, jestli to nechci psát s ním. Tím jsem se upsal k ještě větší práci než jako redaktor. Bylo to možné díky dvěma vynálezům 20. století, telefonu a e-mailu. On jezdí do Prahy málo, tak jsme se vždycky domluvili v hospodě, jaké budou hlavní kontury. Hlavně jsme si rozdělili, kdo co bude psát. Jeden napsal kapitolu, poslal ji druhému, ten ji kompletně přepsal. Tak jsme si to posílali třeba čtrnáctkrát.

To jste se museli hrozně hádat!

Ani ne. Víceméně jsme se nehádali. Každý druhý den jsme si telefonovali. Tím způsobem to vzniklo. A díky tomu má text jeden styl.

Myslíte, že téma 80. let frčí?

Ne, nefrčí. Teď předposlední měsíc vyšly asi čtyři knížky, vzpomínky Moniky Pajerové a Andrey Sedláčkové, ale beletrie moc není.

Ta hlavní postava je napsaná podle něj?

Dlouze jsme se bavili, jak to udělat, kolik má být hlavních postav, jestli mají být dvě, ale pak jsme se shodli, že ne. Předobrazem té hlavní postavy je on. Ale není to on (Petr Luňák). Je to jeho alter ego.

Jak to bylo na filozofické fakultě v 80. letech? Byl nutný dělnický původ už od přijímaček?

To nevím, já u těch přijímacích komisí nebyl. Já jsem studoval elektro a nebavilo mě to, tak jsem se přihlásil na historii, protože literatura tam absolutně nešla dělat, tam byl Rzounek (obávaný komunista na katedře české literatury, pozn. aut.) a podobně. Bylo mi jedno, jestli se tam dostanu, protože už jsem na jedné škole byl. Byli tam lidé pečlivě vybraní podle krajů a dělnický původ asi hrál taky roli – můj otec pracoval na nádraží – ale že by to bylo klíčové, to nevím.

Zrovna na „fildu“ asi žádné živly nepustili...

No, občas se také dostali. Já říkám, že totalita byla zmírňována neschopností a korupcí.

Vás osobně na fakultě tlačili do strany?

Mě tlačili, když jsem byl na elektro, to jsem odmítl. Pak už mě nikdo netlačil. Ta filda byla taková, že spousta lidí šla do strany sama. Ale pokud pak člověk chtěl být historik, tak bez stranické legitimace neměl žádnou šanci. Jak v té knížce píšeme, byl jsem se ptát v několika institucích a tam se mi vysmáli.

Odvážil se nějaký student na fakultě kritizovat komunistické výklady historie?

Ono to nebylo uniformní. Byli tam pedagogové, kteří si jeli své mantry stále dál, ale většina normalizačních kádrů byla už za zenitem, nehráli dominantní roli, většina lidí byli oportunisti nebo se zabývali výzkumem nekonfliktních věcí, jako je 19. století a středověk.

Se spoustou lidí se dalo normálně mluvit, byli takoví – v uvozovkách – disidenti na té fakultě. Ale reálný vliv neměli, to jsme si mohli říkat někde na semináři v pěti lidech, ale ne na přednáškách. Na literatuře to bylo horší, tam byl Rzounek. Ten v druhé půlce 80. let odešel z vedení katedry a nastoupil Voráček, což byl oportunista.

Byli mezi studenty donašeči?

S nejvyšší pravděpodobností ano, ale já jsem to nehledal. Já si vyhledal po listopadu jen své kamarády, a ti tam nebyli. Kdo chtěl, tak si kamarády, se kterými se něco dalo dělat, našel. Ale většina studentů byla až do listopadu pasivní. Je to vůbec nezajímalo, na demonstrace nechodili. To byly výmluvy jako „jedu na hory“ a podobně. Udělat zkoušky, vypadnout z Prahy a do ničeho se nezapojovat.

Co jste zažil na demonstracích?

Moje osobní zkušenost, která může být deformována, protože vidím jen určitý výsek, je, že tam studentů moc nebylo. Byli tam lidé středního věku i mladí, ale z naší fakulty tam moc lidí nebylo. Nás bylo snad sedm.

Ta líheň byla spíše na DAMU, FAMU?

To je možné. Tam byli mnohem otevřenější, filda byla nejprověřenější fakultou. Nevím, jak to bylo na technikách.

Co jste si mysleli, když komunisti odstoupili?

My jsme už na fakultě nebyli. Byli jsme oba na vojně a dozvídali jsme se informace se zpožděním. Pak, když jsme to už viděli, utekli jsme od posádek zúčastnit se demonstrací. To už bylo něco jiného, to byly skutečně masové demonstrace, stotisícové. Věděli jsme, že je konec, bylo vidět, že to komunisti balí. I v té armádě to bylo vidět. A představy, že armáda zasáhne? Viděli jsme, že vojákům se do toho nechce. Vojáci základní služby byli rozhodnutí, že rozkazy nesplní. Komunisti to řešení nevolili, logicky cítili, že to by už bylo „ujetý“, a hlavně se báli, jak by se na to dívali v Moskvě.