Tou je čas osm měsíců před a bezprostředně po srpnové invazi roku 1968, což je období, jež i čeští filmaři rádi nazírají dětskýma nebo velmi mladýma očima (Pelíšky, Báječná léta pod psa, Rebelové nebo předchozí Nvotův Konfident).

Ta část, jíž vévodí páni kluci, jejich kamarádství i bitvy, je velmi dobrá, poučenost Knoflíkovou válkou i Pány kluky dobře patrná. Hlavní hrdina Petr v podání vnuka Mariana Labudy Richarda je sympaťák. Vyrůstá v příhraniční obci jen s babičkou a dědou, protože rodiče před sedmi lety emigrovali a nepodařilo se jim ani ve druhé polovině šedesátých let dostat syna přes úřady do Rakouska, které je jen pár kroků za hranicemi.

Nvota velmi dobře vede mladičké herce, jejich souboje mají dobrodružství, napětí, odrážejí dobu používáním rekvizit, kostýmy, chováním. Jenže dětské hry a pocity ve filmu přebíjí snaha o vykreslení politické situace, ta je těžko srozumitelná a místy působí nevěrohodně (nebo je příliš regionální bez respektování obecných poměrů) i na dospělého pamětníka.

Jsou Vánoce 1967 a pořád vládne režim tuhý stejně jako před deseti nebo za dva roky: žádné postupné uvolňování, žádné otevírání hranic či jakékoli příznaky blížícího se pražského jara. Pokud za ně nemáme považovat to, že velitel místní pohraniční stráže (Ondřej Vetchý) je sice známou karikaturou lampasáka, ale když se mu ztratí pistole s ostrými náboji, vůbec se po ní neshání, a když tato vystřelí, není z toho žádný malér.

Čas trhne oponou takřka z jednoho týdne na druhý, frází, jež šustí papírem, je sděleno, že situace se uvolňuje, přesto si ještě na konci června 1968 jdou děti pro vysvědčení v pionýrském kroji a zdraví učitelku pozdravem „čest práci“. Petrovi rodiče si přijedou z Rakouska pro syna, nejdřív vyděšeně povykují, že musí okamžitě zpátky, jinak je zavřou, ale pak se nic z toho nestane.

Tyto mírně řečeno nepřesnosti se navíc odehrávají v takových zkratkách a bez souvislostí, že děti snad ani nemohou pochopit, kdy se film odehrává, co se to na plátně děje, co je „čára“ jako hra i „čára“ jako hranice, proč přijely jakési tanky, a tak dále - až ke smrti.

Mnohé se ve filmu mohlo pokazit dabingem do češtiny. Ten je totiž tak strašlivý, že doslova ničí některé postavy, zejména Petrovu učitelku v podání Szidi Tobias, která je díky děsivé deklamaci jako figura naprosto nečitelná. Nemluvě o tom, že když babička (Libuše Šafránková) v originále přechází ze slovenštiny do maďarštiny, je to výtečné vyjádření existujícího stavu. Z češtiny do maďarštiny je to nesmysl.

Argumentem pro dabing je, že dnešní děti už slovenštině nerozumějí. Vzhledem k tomu, že nemohou rozumět ani obsahu filmu (s výjimkou oněch dětských her) a že plánované školní projekce nemohou být ničím než „splněnou čárkou“, je to jedno.

Titulky by byly mnohem lepší, pro děti, které je ještě neumějí číst, film tak jako tak není. Jenže titulky by se nehodily České televizi, která je koproducentem filmu. Proč ale producent schválil dabing tak příšerný, když v Česku umí dabéři pořád skvěle nadabovat třeba Tučňáky, nechápu už vůbec.

Snímek Jak jsme hráli čáru tak měl sice v úmyslu navázat na tradice československých dětských filmů, ale ve výsledku je to jen krásně snímaný, dobovými rekvizitami dobře vybavený kočkopes, kterému děti nemohou rozumět a dospělé bude jen těžko bavit.

Závěrem poznámka k uvedení do kin: nasadit film s hrdým označením „pro celou rodinu“ týden před nástupem Hobita odhaduji na distribuční sebevraždu.

Jak jsme hráli čáru
ČR/SR 2014, 102 min. Režie: Juraj Nvota, hrají: Richard Labuda, Libuše Šafránková, Milan Lasica, Szidi Tobias a další.

Celkové hodnocení 55 %