Článek
První album nazvané Baromantika bylo chápáno spíše jako profilová nahrávka zpěvačky Lenky Dusilové. Je to s druhou deskou stejné?
Dusilová: Změnilo se to, a docela zásadně. Pro předešlou desku jsem připravila semínka skladeb a měla jsem o nich určitou představu. Dlouho jsem ale hledala někoho, kdo by se jich hudebně a aranžérsky ujal. Věděla jsem totiž, že v mých silách není nahrát album s dotekem elektronického a akustického ambientu, jak jsem si představovala.
Takže vaše spojení vlastně vzniklo z vašeho hledání pomoci...
Dusilová: Ano. Pomohli mi tenkrát Beata Hlavenková, Patrick Karpentski a Vilda Béreš. Pamatuju si, jak mi Beata do telefonu řekla, že uděláme nejlepší kapelu, která v Česku bude. Hrozně se mi to nadšení a zápal pro věc líbily, navíc se přenesly do společné práce. Já při ní ale zpočátku ještě narážela na svůj konzervatismus a malou schopnost odklonit se od postupů, které jsem měla zažité. Nakonec se povedlo dát písničkám na albu i naživo tvar, se kterým jsme byli všichni spokojeni. A postupně jsme spolu začali tvořit, takže skladby na nové album už nejsou jenom mé. Je to prozatímní vrchol našich hudebních vztahů.
Jak by měla vypadat nejlepší kapela u nás?
Hlavenková: S Lenkou spolupracujeme už devět roků. Před šesti lety přišla s nápadem vytvořit skupinu Eternal Seekers, což byl náš první autorský projekt. Byl to velmi zásadní posun v mé kariéře, a jak vnímám názory lidí, i pro mnohé jsou Eternal Seekers skutečným zjevením. Je to akustická hudba, která dodržuje písňovou formu. Když pak začala chystat album Baromantika a nabídla mi spolupráci, myslela jsem si nejdřív, že pojedeme natáčet do Spojených států, kde připravovala předešlou desku Mezi světy. Nakonec jsme ale oslovili Patricka aVildu a já nabyla dojmu, že když se spojí čtyři muzikanti, kteří jsou navíc skladateli, aranžéry a producenty, může vzniknout silná věc i u nás.
Patricku, jak vnímáte výrazný ženský autorský element v Baromantice?
Karpentski: Jednou jsem na Facebooku viděl krásný obrázek. Byla na něm fotka dvou kompresorů. První měl jeden spínač, zatímco druhý měl asi dvě stě tlačítek. U toho prvního bylo napsáno muž, u druhého žena. Tahle to vnímám i v Baromantice. Každopádně je s Lenkou a Beatou krásná a zábavná spolupráce. Do mého hudebního světa vnášejí více emotivních, citových a osobních prvků.
V Baromantice jste čtyři výrazné autorské i hudební osobnosti. Jsou výsledné skladby shodou, nebo kompromisem?
Dusilová: Hudebně je to shoda, i když záleží na tom, kdo za písní autorsky stojí. V písničce Tětiva třeba vnímám silný ženský element. Má pro mě až šamanskou sílu. Pro některé muže, jak jsem od nich slyšela, je ale nepochopitelná, přijde jim monotónní a hledají jiné elementy, na které by se zaměřili. Já v ní působím jako interpret, Beata napsala hudbu a vrcholem je text Martina Kyšperského, který na ní s námi spolupracoval.
Celkově působí nové album optimističtěji než předešlé. Máte pro to vysvětlení?
Dusilová: Podle mě je to tím, že v písničkách je sebepřijetí skrze cestu, při které člověk prochází tmou, aby se mohl posunout dál. Když už se rozhodne procházet tmou, pak určitě kvůli tomu, aby našel světlo. Jde o transformaci, znovuzrození a to je pro mě veskrze optimistická vize. Takže v podstatě souhlasím.
Dusilová: Podle mě je to tím, že v písničkách je sebepřijetí skrze cestu, při které člověk prochází tmou, aby se mohl posunout dál. Když už se rozhodne procházet tmou, pak určitě kvůli tomu, aby našel světlo. Jde o transformaci, znovuzrození a to je pro mě veskrze optimistická vize. Takže v podstatě souhlasím.
Hlavenková: Subjektivně pro mě optimističtější je už jenom proto, že jsem se na ní mohla od začátku podílet, vyjádřit a má spolupráce s Lenkou se dostala na další úroveň. Pokud jde o texty, souhlasím s tím, že i na téma smrti a transformace se dá nahlížet optimisticky. Když chce člověk dojít k něčemu novému, musí staré věci ukončit. V tom optimismus je.
A co strach ze změny? Je velmi častý...
Dusilová: Chápu lidi, kteří ho mají. Pro mě je to ale špatný pomocník, který dokáže člověka paralyzovat a zatlačit do uzavřeného prostoru, kdy se nic nenaučí a nikam se nevyvíjí.
Někteří z vás se podílejí i na jiných projektech. Je Baromantika vůbec regulérní kapela?
Dusilová: V každé kapele fungují vztahy jinak. Například kluci ze skupiny Zrní jsou jedno tělo, jedna duše a nerozlišují, co kdo z nich na desku napsal. My fungujeme na jiné platformě. Jsme spojení čtyř osobností, které mají ve svém světě ještě další projekty. Chceme spolu ale sdílet hudební život, a když jedeme na koncerty, jsme kapela.