Článek
Prodavačka Jiřina je přesvědčená komunistka, která od nadcházejících voleb očekává návrat starého pořádku a pro jistotu se učí čínsky. Její kamarádka Hanka provozuje fitko se squashem, jí pouze mungo klíčky a pije iontové nápoje. Nutí k tomu i svého stokilového muže Pepu, jemuž je nejlépe na gauči a tajně se cpe klobásami s vlašákem. A mezi tím se poflakuje Jiřinin syn Kája, jehož matka nutí k herecké kariéře. První polovina je dobře odpozorovanou parodií hrdinů dnešní doby, herecky vyhnanou do patřičných obrátek.
Druhá polovina je společenskou sci-fi po volebním vítězství komunistů. Z Karlových Varů je Putingrad, Jiřina opět prodává chlebíčky schůzujícím soudruhům a Hanka bez klíčků chřadne. Jen Pepovi je to tak nějak jedno a pochopení hledá u Jiřiny. V rovině politické satiry padne pár narážek na Ransdorfa a v náznaku i na další politiky, ale jinak se tu nápady ani odvahou nijak nehýří. Bezvýrazný a otrávený Kája začne – celkem očekávatelně – dělat politickou kariéru a vše spěje k absurdní pointě. V závěru snad pár pamětníkům trochu zatrne při Kaiserově skvělé parodii Jakešova projevu o umělcích, ale většina se baví.
V každém případě je ale Žena za pultem 2 příležitostí ke skvostným hereckým exhibicím obou protagonistů, z nichž zejména Jiří Lábus vyvolává kromě salv smíchu účinně i pocit trapnosti a v Pepovi dosahuje dokonce i tragikomických existenciálních poloh.
Obavy z možných politických inzultací aktérů (zvláště pak na Ostravsku!) byly a jsou zbytečné. Žena za pultem 2 neburcuje, ale baví. A to celkem zdařile. A úvahy, čím vším ještě mohla být, jsou možná až příliš ambiciózní.
| Petr Kolečko: Žena za pultem 2: Pult osobnosti |
|---|
| Režie: David Drábek, scéna: Martin Černý, kostýmy: Simona Rybáková, hudba: Darek Král. Světová premiéra 23. září v Divadle Kalich, Praha |