RECENZE: Johan Theorin a skutečnost jako horor

Opět se dokázal dostat až do šedé zóny mezi fantazií a realitou, přičemž část knihy, v níž příběh kulminuje, se odehrává při oslavě slunovratu na tentokrát zprvu romanticky dovolenkovém Ölandu. Nejnapínavější prvky ale začlenil do dominantního realismu, do drsné historie stalinistického Ruska, kde se rodí zápletka k pozdějšímu dění.

Od předešlých Theorinových děl odlišuje Mlýny osudu jasně daná hranice mezi malým ostrovem a velkým světem, kde se cena lidského života vůbec nehodnotí, protože zkrátka neexistuje. Jestliže z jeho u nás dříve vydaných knih přecházel leckdy mráz po zádech, z Mlýnů osudů jde jiný druh strachu, sice bezmoc. Neoddiskutovatelná fakta jsou totiž mnohem hrozivější, než vyfabulovaný příběh o pomstě za to, co se stalo kdysi.

Theorin pomalu, nicméně plynule a bez nejmenších úhybů a pochybností přibližuje historii bohaté rodiny Klossových, navrátilce, starého námořníka Gerlofa i mladé umělkyně Lisy. Vždy očima jedné ze čtyř postav, které si vybral jako prostředníky pro vhled do děje, a také ráznými skoky do minulosti, jež jsou pro pointu Mlýnů osudu klíčové.

Pohledy vybraných osob se v příběhu prolínají a občas jsou trochu zbytečně dovyprávěné k naprosté přehlednosti a srozumitelnosti. Jde nicméně o detaily, které napětí nikterak nezmírní. Když pak dochází k rozhodujícím akcím, Theorin si k nim nejdřív zručně připraví pozici a poté jde rovnou k věci, udeří bez zbytečných slov.

O překvapivé zvraty v knize není nouze. Autor nadto dokázal opatřit značnou dávkou sympatií i postavy, které jsou s ohledem na osu příběhu záporné, a naopak. Čtenář tedy snadno změní během čtení postoj, a může tak učinit hned několikrát.

Mlýny osudu jsou velice zdařilé a profesně zdatné dílo. Dramatické, napínavé, současně logické a racionální. Rozhodně patří k nejlepším knihám, které u nás Theorinovi vyšly.