Proč jste se přestěhoval do Prahy?

Přirozeně mě tam stáhl životní proud. Není v tom žádná velká romantika. Český hudební trh je dvakrát větší než slovenský a především je rockový. Mnohem rockovější než slovenský, a to jak z hlediska počtu kapel, tak z hlediska zájmu fanoušků. Kdybych chtěl v klidu fungovat na Slovensku, musely by být mé písničky daleko popovější.

Zkoušel jste to i někde jinde?

První rok po SuperStar jsem žil v Bratislavě. Měl jsem tam ještě nějaké povinnosti vyplývající ze smluv, které jsem podepsal, abych se vůbec mohl SuperStar zúčastnit. Jakmile se mi ale uvolnily ruce, přesunul jsem se do Prahy.

Litoval jste toho někdy?

Nikdy. Jediná věc, která mi v Praze chybí, je má rodina. Mám pocit, že jsem z domova odešel poměrně brzy. V rodině máme všichni dobré vztahy, bereme se jako nejlepší přátelé. A chybějí mi i kamarádi. Pokud ale jde o hudbu, tedy o mou práci, jsem spokojený.

FOTO: Barbora Hrdá

Jste schopen se jí uživit?

Musím to zaklepat, zatím ano. Nejde samozřejmě pouze o koncertování s kapelou a prodej desek. Skládám i muziku pro jiné projekty a dostávám zakázky, které mě zatím dokážou uživit. Když se mi občas povede vydělat větší peníze, hned je investuju do muziky. Nemám za sebou sponzora, který by do mě peníze cpal. Jedu ve vlastní režii. Jsou období, kdy peníze mám, a jsou období, kdy se mi jich nedostává.

Znervózňuje vás to?

Ani ne. Někdy se podívám na stav svého konta a na složenky, které je třeba nutně zaplatit, a zjistím, že se pomalu dostávám do platební neschopnosti. Vím, že pracovat nepůjdu, protože s tím nejsem ztotožněný, a tak čekám. Zatím se vždycky stalo, že chvíli předtím, než to bylo kritické, mi přišla nějaká práce v oblasti hudby, která mě zase finančně postavila na nohy.

Pracoval jste někdy fyzicky?

Byl jsem barman a také prodavač bezpečnostních dveří. Bylo to ale před SuperStar, potom už jsem se začal živit hudbou. Myslím si také, že kdybych v SuperStar neobstál, stejně bych muziku dělal, a s největší pravděpodobností v Praze. V osmnácti letech jsem byl v Praze poprvé jako student gymnázia na výletě. Zapůsobila na mě magicky a já si tenkrát řekl, že bych v ní chtěl strávit kus života. Vlastně jsem kvůli ní nedokončil vysokou školu. Tak moc jsem do Prahy spěchal.

FOTO: Barbora Hrdá

Projevuje se pobyt v Praze i ve vaší tvorbě?

Praha je multikulturní a na mou tvorbu má naprosto zásadní vliv. Například v tom, že jsem si vedle své hlavní kapely mirosmajda.com udělal vedlejší projekt Nae6, na němž po textové stránce spolupracuju s jedním americkým spisovatelem, který se jmenuje Lucien. Je mnohem alternativnější než tvorba mé domovské kapely, zpívám anglicky a je primárně určen pro zahraničí. Inspirovalo mě například, jak Lucien žije, co dělá, jak hovoří, jaké má názory. Kdybych nebyl v Praze, nikdy bych nepotkal jeho a jiné inspirující lidi a vlivy.

Jaké ambice máte se svou kapelou mirosmajda.com?

Je určena pro český a slovenský trh. V našem repertoáru je většina skladeb ve slovenštině, jedna v češtině a dvě v angličtině. Upřímně řečeno, podle mě takhle nemá v zahraničí šanci, a tak se chci věnovat českým a slovenským fanouškům a v zahraničí to zkusit s projektem Nae6. Aktuálně se naplno věnujeme zkoušení, koncertům a přípravě nové, již třetí desky mirosmajda.com, která vyjde v zimě, a následnému jarnímu turné k ní. To je také náš způsob, jak lámat předsudky, které vůči mně někteří lidé mají.

Jaké předsudky?

Potýkám se s nimi řadu let. Naší cílovou skupinou jsou rockeři, kteří jdou především po muzice, po její kvalitě. Přesto si stále řada lidí myslí, že naše hudba je cílená na dívky. Já přitom vůbec nejsem nadšený, když za mnou po koncertě přijde nějaká holka a řekne mi jen to, že mám pěkné oči, a je jí jedno, co hraju. Radost mi udělá spíš, když přijde chlap nebo kluk, který miluje hudbu, a řekne, že se mu líbí má deska a koncert ho zaujal také.

A největším motorem pro mě je, když za mnou přijde fanoušek a narovinu řekne, že mi nevěřil, ale že ho náš koncert přesvědčil. Přesto mám pocit, že na mnohých koncertech musím ještě pořád dokazovat, že nejsem zpěvák pro malé holky.

Zlepšuje se to?

Zlepšuje, i když velice pomalu. Musím ale také říct, že ty postoje, o kterých jsem mluvil, dokážu pochopit. Přišel jsem z televizní soutěže a teprve před dvěma lety, s přípravou desky mirosmajda.com, jsem si uvědomil, jakou hudbu chci dělat a pro koho.

V roce 2009 jste hrál v neúspěšném českém hororu Poslední výkřik. Dostal jste ještě nějaké další filmové či jiné nabídky?

Roli v tom filmu jsem přijal z čirého nadšení. Netušil jsem, že to bude takový průšvih. Byla to nicméně cenná zkušenost.

Další nabídky jsem už odmítal, protože se chci věnovat své hudbě. Odmítl jsem například roli Ježíše nebo Jidáše v muzikálu Jesus Christ Superstar.

Ale to jsou role, které se neodmítají.

Já vím, tvrdí mi to spousta lidí. Někteří mi dokonce řekli, že jsem blázen. Já ale nechci být zafixovaný jako muzikálový herec ani jako muzikálová hvězda. Chci být zpěvák s kapelou.