Článek
Příběh dalšího allenovského retra není překvapivý, o originalitě určitě nelze mluvit, nicméně je to chytrá zábava. V podstatě jde o známý model: stárnoucí, vzdělaný a namyšlený suchar a velmi mladá veselá dívka se do sebe zamilují, i když je to v reálném životě nepravděpodobné. Jenže život moc nemá logiku, vtlouká nám Woody do hlavy svým příběhem, a tak tady vlastně výtka „nepravděpodobnosti“ nefunguje.
Povýšený Stanley (Colin Firth) přijíždí s kamarádem do jižní Francie dvacátých let, kde se bohatá vrstva baví v nádherných vilách či na jachtách a tančí na jazz. Cílem je odhalit hezkou mladičkou podvodnici Sophii (Emma Stoneová), která v bohaté rodině předstírá, že je médium, mluví s duchy a omotává si staroušky okolo prstu, zatímco přiblblý synek milionářů už jí nabízí sňatek, sní o svatební cestě na Bora Bora a skládá mimořádně telecí písničky na ukulele.
Racionální padesátník se snaží dívku zesměšnit, jenže ta je tak šikovná, že postupně zmanipuluje nejen milionáře, ale nahlodává i jeho. Lovec se stává kořistí, jeho dosavadní životní pravdy se otřásají v základech. Téměř propadne jejímu kouzlu, poslední kousíčky podezření však zůstávají.
Emma Stoneová
Škrobený Stanley alias iluizionista Wei Ling Soo vede nádherně překombinované vzletné dialogy, jejichž styl podtrhuje nedorozumění mezi dvěma odlišnými typy. Celkem prostá, ale ne hloupá Sophie z amerického venkova se vyjadřuje jednoduše a vychází vstříc partnerovi v komunikaci, zatímco namyšlený Brit pořádá spíše exhibici, plnou zlého sarkasmu a učených slov. Jeho velmi osobité žádání o ruku by se mohlo zařadit mezi vůbec nejhumornější a současně nejtrapnější filmové „hlášky“.
Kouzlo měsíčního svitu je možná spíše vtipná divadelní konverzačka než současný film. Pohodový a pomalý charakter snímku podtrhuje retro stylizace, pomalá kamera i nádherná francouzská příroda. Colina Firtha zde Allen používá k různým rozpustilým narážkám na klasiku. Nelze se ubránit dojmu, že má v sobě hodně z pana Darcyho, kterého už také v minulosti ztvárnil, a možná je trochu i profesorem Higginsem.
Kouzlo měsíčního svitu je také filozofický příběh o souboji rozumu a víry, o tom, že ani jeden prvek nevítězí navždy a ničím v životě si nemůžeme být jisti. Chladný chytrolín se může po letech změnit v mystika a i v podvodnici může dřímat romantická, nezištná duše.
Nakonec Woody Allen ve scénáři naznačuje možné řešení zásadních životních otázek - přestat se zabývat sebou, přestat všechno pořád rozumově rozpitvávat a raději potlačit egoismus v konkrétním vztahu s druhým. Svým způsobem tak dospěl ke starému dobrému Buddhovi - pro zpočátku zahořklého intelektuála Stanleyho je nakonec „pohár z poloviny plný, ne prázdný“. Pochopí, že i kdyby Bůh nebyl, kolem je hodně štěstí, které je ovšem nutné sdílet s ostatními.