Článek
Ve středu večer, poté, co jsem si vyzvedl vstupní pásku a vyslechl si, kam všude s ní nesmím, byl první člověk, kterého jsem na Večírku pro nedočkavé na Rock for People potkal, Michal Thomes. Tvářil se trochu ustaraně, přesto vypouštěl optimistické prognózy a z mé nachystané palby otázek jej vysvobodil telefon. Jsem si jist, že pracovní.
Za chvíli si to mezi prvními stovkami diváků štrádoval Petr Fořt. Jako vždycky působil dojmem, že svět je skvělé místo k životu a že ho nerozhodí ani fakt, že už s festivalem Rock for People zažil chvíle, kdy se museli narychlo evakuovat návštěvníci, protože přišla bouřka jako z pitomého hororu, anebo dorazilo tak málo lidí, že málem spolu s Thomesem prodělali kalhoty.
Tihle dva založili Rock for People v roce 1995 na zelené louce. Když si řekli, že ve středočeském Českém Brodu uspořádají festival pro kamarády a známé, neměli za sebou ani jednu návštěvu jakéhokoli jiného festivalu. Přesto se dali do práce.
V následujících letech si s Rock for People, původně charitativní akcí (odtud její název), zažili dobré i zlé. Thomes na něj třeba v roce 1998 odnesl všechny ručníky, které měl doma, protože jich kapela Stuck Mojo chtěla víc, než si dovedl pro pár muzikantů představit. Čekali také kdysi netrpělivě na Manu Chaa, který se letos na festival vrací, v Českém Brodu, ale on festival hledal v Praze, na adrese promotéra, který s ním podepisoval smlouvu. Urovnal to pán, jenž zrovna na tom místě v metropoli venčil psa a Manu Chao mu připadal nešťastně ztracený. Starostlivě se uvolil zavolat na telefonní číslo, které od něho na pořadatele dostal, a vnesl tak do jeho života původní smysl.
Mimochodem, když už byl festival v Hradci Králové, kam se přestěhoval v roce 2007, Jello Biafra přijel do Českého Brodu, protože si myslel, že se akce nepřestěhovala a je tam, kde byla minule.
Když Thomese a Fořta potkám, přicházejí mi na mysl všechny veselé i dramatické historky, které oni dva se svým festivalem zažili a pak je vyprávěli. Je jich pořádná kupa, vždyť ho pořádají už dvacet let.
A ještě jedna myšlenka mě při setkání s nimi navštěvuje. Přestože jim čas vryl do tváře už nějakou tu zaslouženou vrásku, mám pocit, že stojí v čase. Kdo pořádá festival pro třicet tisíc diváků a dělá to dvacet let, je podle mě snílek a dobrodruh. Je prostě pořád ještě kluk.