Co přesně se minulý víkend stalo?

Jirešová: V sobotu jsme se zúčastnili největšího pražského cyklistického závodu Genesis Bike Prague. Viktor na něm měl pád. Vjel do štěrku, trochu zpomalil a bohužel se srazil s dalším cyklistou. Odnesl to roztříštěnou klíční kostí a naraženými ledvinami.

Dyk: Po pětihodinovém pobytu v nemocnici a konzultaci s lékařem mi cestu do Indie nedoporučil. Jsem z toho zklamaný, strašně jsem se těšil. Zdraví je ale přednější.

Jak za vámi nabídka k cestě do Indie přišla?

Jirešová: Už tři roky cvičím bikram jógu. Naše manažerka mě v lednu oslovila s tím, jestli bych nechtěla letět do Malého Tibetu pomáhat učit děti. Moc dlouho jsem o tom nepřemýšlela, v podstatě jsem vůbec nezapochybovala, že poletím. Jóga je filozoficky blízko buddhismu, který je v oblasti, do které odcestujeme, hlavním náboženským učením. Navíc se naskytla možnost letět tam s manželem i devítiletou dcerou.

Od roku 2008 se tam staví škola, jejíž části se postupně otevírají. Byla podpořena Václavem Havlem a Jeho Svatostí dalajlámou. Na konci června bude slavnostně otevřena další její část a dalajláma bude přítomen.

Budete si moci měsíční pobyt mimo zemi jako herečka dovolit?

Jirešová: V současnosti jsem na tom s časem trochu lépe. Povedlo se mi to zorganizovat, i když od ukončení natáčecího dne budu mít k přesunu na letiště jenom pětačtyřicet minut.

Viktore, vy jste už v Indii byl se skupinou Gaia Mesiah. Jak na to vzpomínáte?

Dyk: Byli jsme tam na přelomu ledna a února 2010. Náš producent, britský hudebník Jaz Coleman, nás vyslal k posvátné hoře Arunachala, kolem níž se každý měsíc za úplňku chodí čtrnáct a půl kilometru dlouhá posvátná pouť Girivalam. Vyslal nás tam s tím, že to musíme absolvovat, protože to je naše iniciační cesta. Bylo to skvělé.

Dají se pocity z pobytu v Indii popsat?

Dyk: Mohu to přiblížit zážitku, který mám odtud. Před patnácti lety mi zemřel děda. Jeho pohřeb byl v kostele na pražských Malvazinkách. Byl únor, bylo sychravo a pršelo. Děda byl dlouholetý magistr v nemocnici na Bulovce a během svého života pomohl spoustě lidí. Jeden jeho žák řečnil u rakve a loučil se s ním. V tu chvíli se skrz střešní okno opřel o rakev sluneční paprsek. Z toho zážitku jsem tenkrát skoro oněměl, a stejně tak jsem oněměl z toho, co jsem zažil a cítil před čtyřmi lety v Indii.

Ivano, jak bude vaše práce v Mulbekhu vypadat?

Jirešová: Povedu při vyučování děti k herectví, respektive k hravosti. Budeme připravovat Mauglího, což je hra, která děti provede světem zvířat. Přestože jsem měla při studiu na konzervatoři dva roky pedagogiky, bude to pro mě nová zkušenost.

Mohou té škole pomoci i lidé, kteří nebudou přímo na místě?

Jirešová: Mohou se stát patronem nějakého dítěte, což pro ně znamená poukázat na ně finanční částku. Bude to pomoc zcela adresná, Brontosauři v Himálajích je prověřená organizace a je zárukou, že se peníze dostanou tam, kam mají. Celý projekt se týká vzdělávání dětí. Žijí v chudém a z našeho pohledu skromném prostředí, jejich rodiče neumějí anglicky, takže se tam budeme domlouvat všelijak. Kontakt s jinou kulturou je pro ně okno do světa.

Budete mít možnost podniknout i nějaké cesty do hor?

Jirešová: V minulosti to prý bylo tak, že lidé z české výpravy nejprve čtrnáct dnů učili a potom měli čtrnáct dnů volno na cesty. Letos je to obráceně, protože na přelomu června a července bude v Lehu přednášet dalajláma o koloběhu bytí a veškerá pozornost bude soustředěna na něj. V té době budeme moci podniknout nějaké výlety a potom se budeme věnovat dětem.

Dyk: Z vlastní zkušenosti vím, že do Indie je dobré jezdit bez očekávání a plánů. Teprve na místě zjistíte, na co máme a na co nemáme. Plánovat se nemá, protože na místě může být všechno úplně jinak.