Proč jste se jako autor, píšící většinou o současném životě, obrátil k minulosti?

Lázeňské dobrodružství je má dvaadvacátá knížka. Napřed jsem psal absurdní, pak groteskní prózu, po čase jsem přešel na starou dobrou realistickou, samozřejmě bez přemíry popisů a stále s absurdně groteskními prvky. Nijak nevybočovala z mé linie moderní prózy. A teď došlo v mém psaní k posunu ve směru k historickému tématu.

Není to ale historický román. Je to rodinný příběh, vlastně jakási love story, v níž jsem se snažil zúročit něco z toho, co prožila naše rodina. Jak člověk přichází do let, má pocit, že by měl bilancovat, a uvědomí si, kolik je toho dlužen minulosti, tedy rodině, bez níž by určitě nebyl takový, jaký je.

Jde opravdu o rodinnou historii? Z věnování babičce Marii vyplývá, že se musela narodit po polovině devatenáctého století.

Jde o pohled do historie mé rodiny, ovšem ne doslova. Jak řekl Brecht, pravda by byla příliš nudná. Příběh je vždy třeba dokomponovat a zobecnit, aby to nebyla jen kuriozita. Příběh Marie můžete vnímat nostalgicky, melancholicky, ironicky, prostě, jak se vám líbí.

Na všem, co odvanula doba, je vždy něco smutného, zároveň však dojemného i humorného. Dnes těžko chápeme, čím se lidé tehdy vzrušovali a bavili. Na to, co prožívali naši předkové, se díváme shovívavě. Pokud ovšem nešlo o tragické události. Těm na jejich hrůze čas neubral. Proto jsem zakomponoval do románu i tragické motivy, jako jsou záběry z fronty, smrt, zranění, bída, zkrátka všechno, čím lidé tehdy žili.

Nezapřete veselou strunku ve své duši, i když zaznívají i melancholické tóny. Je to dáno povahou, nebo vycházíte z pozorování života?

Asi je to spíš povahou. Nejsem zrovna veselá kopa, nepovažuju se za optimistu, pořád si myslím, že optimismus je nedostatek informací. Rád se ale bavím. Humor považuju za jednu z nejdůležitějších hnacích sil v životě. Mám rád lidi, snadno s nimi navazuji kontakt, vždycky se zajímám o jejich práci, starosti i potěšení, proto mám spoustu dobrých známých a přátel. Jsem přesvědčen, že bohatství člověka spočívá ve vztazích k druhým lidem, bez ohledu na to, kolik radosti i zklamání mu ty vztahy přinášejí.

Píšete o době první světové války. V létě si připomeneme sto let od jejího vypuknutí. Nakolik se od té doby změnil svět?

První světovou válkou začalo dvacáté století. Probudila lidi z idyly, od napoleonských válek se v Evropě tak intenzívně a všude neválčilo. Viktoriánská epocha i císařství Františka Josefa I. byla svým způsobem úžasná léta. To se snažím v románu zachytit, ten zlom. Najednou se zabíjelo, přišly nové ideologie, revoluce, vynálezy, nová morálka, móda…

Válka vždy vývoj urychlí a zdramatizuje. Právě jí začala moderní doba. Všechno dál, až do devadesátých let, bylo jen vylepšováním toho, co se urodilo za první války a těsně po ní. Teprve rozmach informačních technologií přinesl obdobný zvrat. Počítači, internetem, globální komunikací začíná jedenadvacáté století. To dvacáté bylo nejkratší, nejdramatičtější, nejotřesnější i nejabsurdnější v moderní historii. Kdo je prožil, zažil skutečné dobrodružství.

V čem spatřujete naději?

Třeba se lidé tím stoletím poučili a povedou si lépe. I když to na mnoha místech světa, od Nigérie po Ukrajinu, tak nevypadá.