Článek
Hrdinou knihy je žurnalista Henning Juul, jehož do velké míry ovlivňuje minulost. Myslíte si, že člověk dokáže překonat svůj včerejšek?
Postavy mají úplně jinou zkušenost než já. Má je poměrně jednoduchá, ale Henning Juul má v zádech tragický zážitek, kdy byl zabit jeho syn. Musel začít znova žít, a to není jednoduché. Dá se říci, že to je celý proces. Nemůže se vzpomínek zbavit, myslí na ně každý den, ale pomalu začíná žít dál. Je úžasné, že člověk musí překonat to bolestné a pokračovat.
Henninga určují zážitky, které v knize objasníte. Jak vzpomínáte na své dětství?
Mé dětství bylo báječné. Prožil jsem ho se sestrou a rodiči. Otec byl po řadu let trenérem fotbalového mužstva. Rád jsem chodil do školy. Už jako kluka mě bavilo psaní, zapisoval jsem si pocity.
Kým jste chtěl být?
Prvním přáním bylo stát se řezníkem, ale po pár letech, to bylo v pubertě, jsem se chtěl stát letcem. S přibývajícím časem jsem se orientoval na novinařinu. Chtěl jsem psát. Studoval jsem a chystal se na dráhu novináře.
Zaznamenal jsem názory kritiků, kterým se nelíbí, když se detektivní žánr spojuje s politickými událostmi. To je i váš pohled na svět. Co byste těmto kritikům řekl?
Psát o společnosti a nezabývat se politikou je nemožné. To se samozřejmě týká i činnosti policie, to vše spolu souvisí. Důležité jsou ale postavy, o nichž píšete. Jak žijí ve společnosti, jaké jsou jejich sny, bolesti. Bez toho to nejde.
Chtěl jste původně napsat šest dílů série s Henningem Juulem, rozhodl jste se ale pro pět. Jak se změnil váš záměr? Karel Čapek říkal, že při psaní si postavy žijí vlastním životem.
Musel jsem změnit představy, s nimiž jsem začínal, změnit původní plány. Postavy si opravdu žijí vlastním životem, a tak se z některých špatných charakterů vyvinuli dobří lidé.
Musím říci, že v tom patří čestné místo mé ženě, která je prvním čtenářem mých řádek. Jsem jí za to vděčný,
Píšete o nebezpečí týkajícím se jednotlivců. Co považujete za nebezpečí pro svět?
To je velmi těžká otázka. Jsem přesvědčen, že dobrá společnost musí být otevřená. Nikdo ale nemůže jít proti duchu této společnosti. Existuje internet, e-mailová pošta. Musíme být otevřeni kulturám, které vytvořilo lidstvo.
Nevím, jaká je ideální společnost, ale jsem přesvědčen, že tak, jak chci respektovat kulturu druhých lidí, tak oni musejí vnímat moji. Být otevřený je třeba i v náboženských otázkách. Ale to neznamená, že váš Bůh je zároveň můj. Musíme se i v tomto respektovat, abychom našli vzájemný způsob oboustranné komunikace. Bez toho to nejde.
Objevují se myšlenky, že vyspělý svět se blíží konci antického Říma. Co vy na to?
Myslím si, že dnešní svět je lepší než tehdy. Technologie, které nám pomáhají žít, neexistovaly. Není to jednoduché říci ve srovnání, ale máme třeba větší možnosti při volbě, než měli naši rodiče. Nic ale nemůžeme trvale předvídat. Kdo by si před pár měsíci pomyslel, co se stane na Ukrajině? Najednou to působí jako výbuch.
Co je pro vás osobně nejdůležitější?
Psaní. Je to pro mě zábava i potěšení. Vyprávět příběhy. Vnímám napětí ve společnosti, projevy násilí, ale věřím, že lidi těší číst o tom, co se jich týká. Řadu let jsem byl novinářem a vím, jak lehké je zmanipulovat lidi.
Odpovědnost médií je obrovská. I o tom jsem psal v knize Instinkt dravce, v níž je likvidovaná norská ministryně spravedlnosti. Je to fikce, ale mechanismy manipulace existují.