K jubileu vychází na 2CD soubor desíti Invencí. Proč jste zvolil právě toto označení?

Latinské slovo invenio znamená vynalézat, takže invence je vynález, nápad. V hudbě od dob Bachových je to také název pro jednovětou skladbu o jedné myšlence, vlastně nejjednodušší formu. Já jsem invenci použil jako pokus vnést formální řád do atonální hudby, protože atonalita svým principem učinila konec sonátové formě, na níž hudba spočívala po staletí.

Podnikl jsem s dodekafonní řadou tónů různé formální pokusy tak, aby celek sledoval tvar té řady. Dlouho se mi to nedařilo, až od šesté invence jsem na to přišel. Vepsal jsem řadu do kruhu a s tím už se dá pracovat až k zvláštní podobě polyfonie.

Podobně to dělal například rakouský skladatel Josef Matthias Hauer, za jehož následovníka se pokládám mnohem víc než za žáka Schönbergova. Vznikla jakási pseudotonalita nebo diatonická atonalita.

To zní sice velmi sofistikovaně, ale kdyby v Invencích nebyla i hudební kvalita, obávám se, že sebelépe vymyšlená forma posluchače neosloví.

To máte pravdu, o tom posluchač vůbec nemusí nebo dokonce nemá vědět. Důležité je, aby ho to oslovilo hudbou. Upřímně řečeno, Hauerova hudba je spíš konstrukce. I já jsem byl někdy obětí své vášně pro formu. Ale doufám, že má hudba tak nepůsobí.

Invence jste psal od začátku šedesátých let až do současnosti. Pociťujete je jako bilanci své tvorby nebo života? Vámi zhudebněná Rilkova báseň v IX. invenci začíná slovy „Pane, je čas: Tvé léto nejde dál…“

Samozřejmě, je to můj podzim. Ke všem třem zhudebněným podzimním básním mám úzký osobní vztah, k Rilkovi i Verlainovi, Tomanův Podzim miluju už od gymnázia, takže je to zároveň návrat k láskám mého mládí.

Na albu je jako bonus i skladba Zaniklé štěstí, což je třetí část symfonického triptychu Sny. A i ta je bilanční, je to žalozpěv za mou zemřelou ženu Milenu, po jejíž smrti jsem dlouho nedokázal komponovat. Zároveň je to odkaz na klavírní cyklus Bedřicha Smetany, jsou tam zašifrovány názvuky smetanovských motivů. Dirigent Ondrej Lenárd s rozhlasovými symfoniky tomu dal krásnou, romantickou barevnost.

Hudba první Invence se objevila i v jednom z filmů nové vlny. Co pro vás znamenala tvorba pro film?

Film je úžasná věc, která mě vždycky zajímala a bavila. Měl jsem rád velké filmaře – Felliniho, Buňuela, Resnaise… Česká nová vlna šedesátých let znamenala zrod silné generace, která přišla s novým pohledem na film. Spolupráce s tvůrčími osobnostmi jako Evald Schorm, Jan Němec, Jaromil Jireš, Věra Chytilová a další byla pro mě moc důležitá nejen jako pro skladatele.

Ve filmu i v divadle jste se uplatnil i jako herec. Je to protiklad k poněkud osamělé profesi skladatele, anebo projev Jekylla a Hydea ve vás samotném?

Jekyll a Hyde ve mně určitě jsou, ale pokud jde o mé filmové herectví, tak jsem k němu byl vždy vláčen okolnostmi, sám jsem se do toho nehnal. Začalo to tím, že mě kdesi viděla Ester Krumbachová blbnout a řekla to na mě filmařům. Bylo z toho pár pěkných filmů – O slavnosti a hostech, Mučedníci lásky, Pražské noci, Ovoce rajských stromů jíme, Sedmikrásky, Valerie a týden divů a také filmy studentů FAMU.

Všude jsem hrál padouchy nebo perverzní typy, což už bych nechtěl dělat. Je to jistá forma očisty od běsů, které v sobě nosíme. Ale co se týče divadla, tak to je opravdu čirý výraz mého komediantství, protože jsem chtěl mimo jiné být také Voskovcem a Werichem. Pro divadlo jsem psal i své opery.

V jaké fázi je práce na vaší opeře Filoktétes podle Sofokla?

Dopisuju poslední stránky partitury. Filoktéta uvede Národní divadlo moravskoslezské a 23. května příštího roku bude hostovat na Pražském jaru v Národním divadle. Je to opera o pěti mužských postavách, ale part Odysseova syna Neoptolema je psaný pro alt a trvám na tom, aby to nezpíval kontratenor, ale mladá altistka.

Záběr vaší činnosti je široký. Znamená to, že by vám hudba nestačila k naplnění života?

Ale ano, mně by hudba úplně stačila, nemusel bych vyvádět nic dalšího. Přesto jsem něco celý život vyváděl, protože jsem takový neposeda. Já se teprve teď začínám usazovat, začínám si připadat dospělý.

A jestli mě tu Pánbůh ještě nechá, tak bych chtěl ještě napsat písňový cyklus pro barytonistu Romana Janála na texty milostné poezie Josefa Václava Sládka Hořkosti. A jestli mě tu nechá ještě déle, tak bych rád složil ještě smyčcový kvartet. Psal jsem vždy jeden za deset let, tak bych chtěl splnit dluh za toto desetiletí.