Článek
Profesor Jiří Načeradský se narodil v roce 1939 v Sedlci na Benešovsku. V letech 1957–1963 vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze u profesora Vlastimila Rady a léta 1968 a 1969 strávil jako stipendista v Paříži.
Po návratu se za normalizace stal nepohodlným a nemohl působit jako oficiální umělec, živil se proto restaurováním fasád historických budov. Jeho kresby a obrazy znali jen návštěvníci jeho ateliéru. Jeho vývoj směřoval víc ke grotesknosti, což odpovídalo i reakci na dobu, ve které žil a maloval. A u grotesky v nejrůznější podobě zůstal. Jeho velkou inspirací byly ženy - modelky. Svůdné a kruté, erotické i vše pohlcující, Venuše i Kudlanky nábožné.
Po roce 1989 se vrátil jako vedoucí Ateliéru figurální a monumentální malby na Akademii výtvarných umění v Praze a působil i na Fakultě výtvarného umění VUT v Brně. Titul profesora získal roku 1991.
Jiří Načeradský se svou olejomalbou V žáru lásky
Jiří Načeradský: Běžící ženy
Jiří Načeradský: Dvě křičící
V malbě vyznával radikální modernost, ale on sám vždy ctil odkaz tradice. V Benátkách mi jednou na bienále řekl, že v dějinách umění neexistuje minulost, přítomnost a budoucnost, že nově objevený Tizian může být pro dnešní umění inspirativnější než výstava některého slavného současníka v New Yorku.
V dějinách malířství se neobyčejně vyznal. Obdivoval Halse, Velázqueze, Tiziana, z klasiků moderního umění Picassa a Matisse. Ale inspiroval se i současným komiksem. Miloval Francii a Itálii, zejména Paříž se stala jeho vysněným městem, díly její architektuře i galeriím, ale také šarmu a francouzskému umění žít. I Pařížané mu rozuměli – slavné Centre Pompidou vlastní hned několik jeho obrazů.
Prakticky neustále kreslil. Tvrdil: „Staří Benátčani malovali přímo na plátno, staří Florenťani si vždy dopředu dělali kresby. Já jsem založením Florenťan. Dělám tisíce kreseb a pak se z těch nápadu zrodí obrazy. To je metoda mé práce, jinou neznám a ani nezkouším. Pak se rozhoduji, a to je dost utrpení, kterou z těch kreseb využiji k malování.“
Odmítal tvrzení přívrženců konceptuálního umění, že malování na prahu 21. definitivně skončilo a nemá perspektivu. Obraz a malbu považoval v soudobé výtvarné kultuře za nezastupitelné.
Vždy se pohyboval v širokém rozmezí od živelné expresivní malby až po racionální geometrickou konstrukci forem i kompozice. Jeho velkým tématem byla lidská komedie, naše slabosti i přetvářky, potlačené touhy. Americký kritik Clement Greenberg kdysi výstižně napsal, že esencí modernosti je sebekritičnost a ironie a Jiří Načeradský jako by mu dával každým svým obrazem za pravdu. Malba pro něj nebyla živobytím, ale osudem.
Jeho díla vystavuje Národní galerie v Praze, Galerie hl. města Prahy, Galerie Zlatá husa nebo i Centre Georges Pompidou v Paříži.